Dzejna a příběh jejího andílka Vojtíška

Přinášíme Vám další ze smutných příběhů, který Vás zasáhne. Příběh o zákeřné nemoci, která krutě zasáhla rodinu Dzejny. Je to příběh o Vojtíškovi, který onemocněl leukémií, které přes veškerou snahu, péči a boj bohužel podlehl. Pokud je pro Vás toto téma příliš bolestné a necítíte se na to, raději ani dál nečtěte.

Při čtení mého příběhu si asi budete říkat, že Vám připadá povědomý, že už jste ho určitě četli. Neliší se totiž moc od příběhu Muchomůrky. Vzpomínám si, jak jsem tu tenkrát její příběh četla. Úplně mě dostal, plakala jsem a plakala a nechápala, jak se tohle může stát. Proč dítěti? Jak to ta rodina může zvládnout? Tenkrát mě nenapadlo, že by něco takového mohlo potkat i nás......

Seznámení s manželem

S manželem Jakubem jsem se seznámila, když mi bylo čtrnáct a jemu osmnáct let. Od té doby jsme spolu. V mých osmnácti letech jsem se ke Kubovi a jeho rodičům přestěhovala. Začali jsme stavět dům. V devatenácti letech jsem poprvé otěhotněla. Bohužel se plod nevyvíjel a já tak musela na přerušení. Moc jsme to tenkrát oba oplakali.
Rok na to jsme se brali.



Poté jsem opět otěhotněla. Narodil se Kubíček. Baráček ještě nebyl dostavěný, tak jsme s ním ještě rok žili u Jakubových rodičů. Poté jsme se stěhovali do svého a byli šťastní, že jsme konečně spolu a sami.

Kubík bude mít sourozence

Když byly Kubíkovi dva roky, rozhodli jsme se, že bychom pro něho už chtěli sourozence. Na miminko jsme se zase moc těšili. Brzy se nám to podařilo a já byla těhotná. Kubíčkovo velké přání bylo, aby to byl bráška. Splnilo se mu.

Předčasný porod Vojtíška a komplikace



Vojtíšek se narodil předčasně ve 29tt, vážil 1,280 g a neměřil ani 40 cm. Bylo to pro nás tehdy hodně těžké období. Vojtík totiž druhý den po narození zakrvácel do plic a čtvrtý zas do kůry mozkové. Byl na tom opravdu špatně a lékaři nám nedávali žádnou naději, že by se z toho mohl dostat. Denně jsme za ním dojížděli 50 km. Já odstříkávala mléko, abych si ho udržela. Vojtíšek byl ale bojovník a domů jsme ho dostali skoro pod stromeček.

Další rok byl ve znamení běhání po různých doktorech, jak už to tak z nedonošenými dětmi bývá. Vše ale bylo v pořádku, jen pohybově byl opožděnější, ale to se mělo dohnat vojtovkou, kterou jsme museli cvičit.

Přichází nemoc

Rok utekl jako voda a naši kluci slavili jeden a čtyři roky.



Dva týdny na to všechno začalo. Vojtík byl najednou uplakaný a moc unavený, většinu dne prospal. Pak jsme mu na krku objevili bouli, byla to zvětšená uzlina. Začalo zas běhání po doktorech.

Skončili jsme v nemocnici



Nakonec jsme skončili v Děčínské nemocnici s tím, že stejně stále nevěděli, o co jde. Leželi jsme tam týden, během kterého Vojtíšek podstoupil spoustu vyšetření. Denně mu odebírali krev, dělali sono i rentgen, ale stále na nic nepřišli. Nakonec nás odkázali do Motola.
Vzpomínám si, jak jsem byla překvapená, když nás odvedli na hematoonkologické oddělení. Nechápala jsem, co tam děláme. V Děčíně jsme byli na dětském. Doktoři tedy museli už něco tušit, ale mně neřekli nic. Byl to pro mě šílený šok, vidět tak ty dětičky.

Odběr kostní dřeně a potvrzení diagnózy – leukémie

Následoval odběr kostní dřeně, který nakonec potvrdil to, co si lékaři mysleli a to leukémii.
Bylo to šílené. Proč nás to potkalo, proč naše dítě? Takové myšlenky se v tu chvíli honí člověku hlavou.

Vojtíšek už byl ale zase jako dřív veselé a usměvavé dítě. O to horší bylo uvěřit jeho diagnóze. Ty první dny v Motole byly nejhorší. Ze začátku měl v ručičce zavedenou kanylu, kterou mu začali podávat léky a odebírat krev. Vzpomínám si, když jí napichovali. Bylo to šílené, Vojtíšek měl žilky jako nitky a tak se jim to povedlo třeba až na patnáctý pokus. Měl rozpíchané obě ruce, neměl už ani sílu plakat, jen se třásl. Bylo mi na umření. Já, která jsem vždy týden dopředu před očkováním dětí nemohla ani spát, jak mi jich bylo líto, jsem teď byla svědkem takového mučení a nemohla mu nijak pomoci.

Necelý týden od nástupu do Motola mu operativně zavedli centrální žilní katetr. Nemusel už tedy mít tu kanylu. To už pak bylo mnohem lepší. Nabírali si ho pak, kdy chtěli a on o tom ani nevěděl.

Chemoterapie a konec s kojením

Poté mu začaly bloky chemoterapií. Ze začátku je zvládal úplně skvěle, vlastně mu nic nebylo. Také jsme museli skončit s kojením. Každý den jsem totiž musela přesně zapisovat, kolik toho Vojtíšek vypil, snědl, vážit počůrané a pokakané plínky. Ze začátku jsem se ho snažila vždy před kojením zvážit a poté znovu, abych přece jen dala dohromady, kolik toho asi vypil, ale v noci to už pak nešlo. Budil se hladový a byl hrozně naštvaný, když jsem s ním šla prvně na váhu. Na té se kroutil a vztekal, takže stejně nešel přesně zvážit. A tak jsme to vzdali.

Na Vánoce domů

Poprvé jsme byli v nemocnici skoro dva měsíce v kuse, než nás poprvé pustili domů a to na Vánoce. Konečně jsme byli zase všichni spolu. Kubíčka jsem totiž od nástupu do Motola viděla mezitím jen jednou. Dětské návštěvy tam byly zakázané a já ani nechtěla, aby tam za mnou jezdil. Bála jsem se toho loučení. Vím, že bych se neudržela a plakala bych a to jsem před ním nechtěla. Měli jsme spolu tedy pouze telefonický kontakt. Manžel jezdil každý víkend.

Bude nutná transplantace kostní dřeně

Po prvním bloku chemoterapie zjistili, že na Vojtu moc nepůsobí. Proto se rozhodlo, že jich dostane ještě několik a tím ho připraví k transplantaci kostní dřeně. Vlastně jsem byla ráda, říkala jsem si, že takhle je přece jen větší šance, že nemoc se už nikdy nevrátí.

Na oddělení jsem za dobu, co jsme tam byli, viděla spoustu dětí, které se tam po roce léčby pouze chemoterapií znovu vrátily. Nemoc se jim vrátila a většinou ještě ve větší míře, než byla na začátku.

Vojtíškovi je zle

Pak už to Vojtíšek snášel všechno mnohem hůř. Bylo mu hrozně zle, zvracel, měl průjmy, od kterých pak byl celý opruzený. Náladu jsem mu dokázala zvednout jedině tím, že jsem mu dala na ucho telefon s bráškou. Kubíček mu vždy vyprávěl, co je doma nebo ve školce nového a Vojtík zářil jako sluníčko. Byl tak šťastný, že brášku slyší.

Nástup na transplantační oddělení

Po šesti měsících léčby byl Vojtíšek připraven k transplantaci. Dárce se našel. Byla to žena jen o rok starší než já. Byla z Plzeňska. Její krevní skupina byla 0+. Vojtík měl AB+. Transplantovanému člověku se totiž změní i krevní skupina na takovou, jakou má jeho dárce.

Koncem dubna jsme nastupovali na transplantační oddělení. Byla toho najednou spousta, co jsem se musela naučit. Byla tam úplně jiná pravidla, než na jaká jsme byli zvyklí z hematologie. Vojtík už nesměl opustit pokoj. Já musela mít celý den na obličeji roušku. Pokoj jsem uklízela a vše desinfikovala sama. Vojtu jsem musela každý den umýt a to nejméně osmnácti žínkami, které byly sterilizované. Postel se musela poté denně čistě povléknout, pyžamo vyměnit. Bylo toho dost a dost, na co jsem si musela zvykat.







Nejtěžší ale bylo to, že už jsem tam s ním nemohla být přes noc. To musely všechny maminky na ubytovnu u nemocnice. První dny to bylo těžké. Vojta byl zas celý vyjukaný z toho, kde se to zase ocitl a tak byl hrozně vyděšený a uplakaný. První dny jsem od něj tedy chodila, až když jsem si byla jistá, že tvrdě spí. To bylo až kolem jedenácté hodiny. Ráno před sedmou jsem se už zase snažila být u něj, abych to stihla, ještě než se vzbudí.

Transplantace kostní dřeně

6.5. byl den transplantace. Většina lidí si to představuje jako operaci, jakou je většina transplantací. Transplantace kostní dřeně je ale jako transfuze. Prostě jí do vás vykapou.



Ještě asi týden poté byl Vojta relativně v pořádku. Dál si hrál, byl veselý, jedl a pil. Pak se to ale zlomilo a jemu začalo být zase hrozně. Nemohl polykat, takže přestal úplně jíst a pít, sliny také nepolkl, tak jen ležel a slintal pod sebe. Do toho zase ty zelené až černé průjmy, opruzeniny, teploty.


Vojtíškův stav se zhoršuje

Bylo to hrozné. Zase jsem na něj mohla jen koukat, pomoci mu nešlo. Všechno ho už bolelo, tak nechtěl, aby se s ním nějak manipulovalo. Rozčilovalo mě to nesmyslné denní mytí. To už úplně nesnášel, vždy ho celé proplakal. Navíc jsem ho pak musela ještě někam posadit, abych mu povlékla tu postýlku. Den ode dne se pak jeho stav zhoršoval. Zadržoval vodu v těle a tak hrozně přibíral. Každý den byl čím dál tím víc opuchlý, bříško měl nafouklé do šílené velikosti. Už se sám ani nehnul, jen ležel a koukal. Těžko se mi na to vzpomíná. Nepřála bych to nikomu zažít. Vidět své dítě v tak žalostném stavu a nemoci mu nijak pomoct, je to nejhorší, co může být.

Převoz na ARO

Pak nastal den, kdy jsem jedno ráno přišla a Vojtíšek na pokoji nebyl. V noci se prý jeho stav zhoršil natolik, že ho museli převézt na ARO a dát do umělého spánku.



Navíc mě za ním nechtěli pustit, že se zrovna střídají směny, ať přijdu později. Volala jsem manželovi, aby pro mě přijel. U ž jsem tam nadále být nemohla. U Vojty šlo být vždy jen pár minut a co pak celé dny sama na ubytovně. Hlavou se mi honily šílené myšlenky.

Doma bylo líp. Byla jsem zas s Kubíčkem, který mě neustále zabavoval, a nešlo s ním moc přemýšlet, což bylo dobře. Denně jsme zas za Vojtíkem jezdili přes 100 km, jen abychom u něj patnáct minut pobyli a jeli zase zpět. Jeho stav se ale vůbec nelepšil. Po dvaceti dnech nám řekli, že se jeho stav zhoršil a ať už počítáme s tím nejhorším, že nám zřejmě v nejbližších hodinách zavolají, že to Vojta nepřežil. Manžel se tam zhroutil. Já tomu ale stále odmítala věřit. Už jednou mu přece doktoři nedávali naději a on si život vybojoval. Tím jsem trochu přesvědčila i manžela, aby se vzchopil a mohli jsme odjet domů. Ještě před tím si ale vzali na manžela číslo, na mě už ho měli.

Pomáhaly mi kamarádky

Chtěla bych ještě napsat, že celých těch osm měsíců Vojtíškovy léčby jsem zvládala hlavně díky dvěma skvělým maminkám, které se tam léčily se svými holčičkami. Martina s Beátkou, která byla ještě o půl roku mladší než Vojtíšek a Zdena s Klárinkou, která se léčila už podruhé. Klárce bylo přes dva a půl roku.

To ony mi dodávaly sil, uklidňovaly mě. To u nich jsem se mohla vybrečet. Dopadlo to tak, jak by nás to ani jednu nenapadlo ani v těch nejčernějších snech. Beátka zemřela 7. července, Klárka 8 .července a mě zazvonil telefon 9.července v deset dopoledne.

Telefonát z nemocnice

Hned, jak jsem viděla cizí číslo na displeji, věděla jsem, o co jde. Tak strašně jsem nechtěla ten telefon zvednout a dozvědět se tu krutou pravdu. Bylo to tak. Volali z nemocnice. Vojtíšek zemřel. Bylo mu 21 měsíců. Stalo se to nejhorší, co se jen rodiči může stát. Přišli jsme o své milované dítě. Hrozné bylo, že to já jsem to musela teď zavolat manželovi. Každý den po desáté totiž do nemocnice volal a ptal se na Vojtíškův stav. Musela jsem mu zavolat dřív, než se to dozví od nich. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy musela udělat.

Možná si říkáte, jak lze tohle zvládnout. Že vy byste to určitě nezvládli. Co nám ale zbývalo? Byl tu přece Kubík. Nešlo zalézt někam do kouta, brečet a přát si umřít. První dny to tedy u nás tak vypadalo. Naštěstí rodina dost pomohla a Kubíčka si ty první dny přes den brali. Nemusel tedy jen koukat na zhroucené a ubrečené rodiče.

Bůh neexistuje

Jak už psala Muchomůrka, nechcete pak slyšet o žádném bohu. Není přece možné, aby tohle dopustil, kdyby opravdu existoval. Nejsme tedy věřící, ale přesto jsme se k němu často modlili, aby to s Vojtíškem dobře dopadlo.

Manžel mi pak říkal, že ten večer před Vojtíškovou smrtí šel zapálit svíčku a prosil Klárku s Beátkou, ať Vojtíška k sobě neberou. Vzaly. Bohužel. Doufám, že teď opravdu někde spolu jsou a hrají si. Pořád si říkám, jaké by to teď bylo, kdyby nás tohle nepotkalo. Kdyby byl Vojtíšek zdravý. Jak by si spolu kluci hráli. Vojta už by chodil, mluvil. Slyšela bych ho říkat slovo "máma", které se nestihl naučit.

Čekáme miminko - Matyáška

Po Vojtíškově smrti jsme se domluvili, že se hned začneme snažit o další dítě. Snad nám k tomu pomohl i on sám, ale podařilo se mi otěhotnět hned měsíc od jeho úmrtí. Kubíček si přeje opět brášku a já vlastně taky.
Přání se nám splnilo, čekám chlapečka. Bude to Matyášek a má se narodit za pár dní. Teď už neberu jako samozřejmost, že je dítě zdravé. Bojím se toho, co by nás ještě mohlo potkat. Doufám ale, že vše zlé už je za námi a teď už budeme pouze šťastní. Snad už si to zasloužíme....

9. července to bude rok, co Vojtíšek zemřel.
9. července to bude 12 let, co jsem potkala toho nejlepšího muže pod sluncem, svého manžela.

Dzejně se ve středu 18. května 2011 narodil syn Matyáš. Přejeme nejen jemu, ale i celé rodině hodně zdraví a ať  je v životě potkává již jen to hezké..

Podle příběhu Dzejny připravila Naďa Barochová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Dzejna a příběh jejího andílka Vojtíška - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
  • N.r. 13
    Krásný Nový rok 13 Ti, Vojtíšku přeju. P.S. pozdrav i Míru a Lailu. Nikdy na Vás nezapomenu, díky Vám tu jsem ?. DĚKUJU
    Ema5   | 31.12.2012 18:40:22
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

krvacanie

| nany450 | dnes, 15:37
Dobrý den
Som v 9tyzdni už od nejakeho 5týždna tehotenstva krvacam moj gyn.ma poslal do nemocnice na kyretaz lebo,na ultrazvuku neukazovalo nič že by to bolo žive no v nemocnice zistily že,to žije a aj ked to je nechcene tehotenstvo tam sa interupcia nerobi.tak som sla spet za mojim lekarom a on že aby som teda sla do rakuska na interupciu lebo na slovensku mi nespravia nakolko som bola v auguste na interupcii.ale ze v rakusku by mi to spravily no od predvcerajska som zacala velmy silno krvacat a padaju zo mna velmz velke kusi zrazeniny(mäsa).Bola som vecer na pohotovosti a bez vysetrenia ma poslali domov stým že,tam nerobia tu interupciu a ze ak chcem mozem tam 2-3hod cakat na vysetrenie na ultrazvuk a nakonec ma aj tak poslu domov alebo mam ist domov hned tak som sla domov doma som sla hned do sprchy lebo som bola cela od krvi a v sprche mi znovu vypadol taky velkz kus a vela krvi do rana som este krvacala.No od rana krvacam omnoho menej no vsetci mi nadavaju ze si mam zavolat sanitku no momentalne nekrvacam tak silno a nemam ani bolesti ako vcera ked som bola na tej pohotovosti a poslali ma domov tak neviem co mam robit...

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce