Život s dvojčaty a manželem Italem (Příběh o lásce)

Moje milá Julinko a Honzíku,
je skoro půlnoc, venku sněží a vedle nás tu v Itálii ve dvou postýlkách ležte vy dva, česko-italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci. Chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo. Doufám, že vám budeme těmi nejlepšími rodiči a dáme vám vše, co budete potřebovat a budete s námi šťastní. Pořád jsem hledala smysl života a ten jsem našla, když jste se narodili a je mi úplně jedno, zda toto štěstí s vámi prožíváme v Čechách, v Itálii nebo na konci světa. On může být člověk šťastný a nešťastný kdekoliv, na místě až tak moc nezáleží. Sice bych ráda viděla vaši českou babičku častěji, ale i tak se vidíme každých pět týdnů minimálně na pět dní až týden. Ale kdybych bydlela v Čechách daleko od domova 400 km, tak ono by to bylo podobné. Slyšíme se ale každý den.

Náhodné pracovní setkání

S vaším tatínkem jsem se poznala zcela náhodou pracovně. Já pracovala v oblasti pracovní mobility v rámci EU a váš tatínek jako advokát. Naše pracovní korespondence, ani nevím jak, přerostla v osobní a asi po třech měsících za mnou váš taťka přijel. Už ne pracovně, ale soukromě. Vždycky jsem si říkala, že bych nikdy cizince za partnera mít nechtěla, a ještě ke všemu Itala. Ti mi vždy připadali jako největší nafoukaní frajeři. Možná je opravdu pravda pořekadlo – odříkaného chleba největší krajíc. Ale jak jsem zjistila, oni jsou dobří a špatní lidé všude na světě. Sice možná trochu platí kulturní stereotypy, ale ve finále se všude najdou dobří lidé.

Nový domov v Itálii

Jak jsem zjistila vlastními zkušenostmi, není nutné hledat za každou cenu zde v Itálii Čechy, protože on toho člověk může mít více společného s Italem než s Čechem. Tím myslím životní priority, smysl života, zájmy a on si člověk často lépe rozumí s Italem. A za každou cenu vyhledávat Čechy jen kvůli tomu, že jsou Češi, nemá opravdu smysl. Jak řekl váš strejda Maurizio při proslovu na svatbě, který si mimo jiné zapomněl připravit a tak mluvil od srdce, co ho v tu chvíli napadlo: „Nám Italům připadá Česká republika tak daleko na severu, ale ve finále toho naše rodiny mají společného více než například dvě různé italské rodiny.“ I já musím říct, že Itálie je pro mě druhým hezkým domovem.

Multikulturní dětství

Já s vámi mluvím výhradně česky, tatínek výhradně italsky. Tak se naučíte již odmalička výborně oba jazyky. S tatínkem mluvíme italsky a česky a musím říct, že to tátovi skvěle jde, i když na počátku jsme spolu mluvili jen anglicky. Já uměla italsky snad jen buon giorno a tatínek uměl česky skoro jenom slovo becherovka. Občas vám táta čte pohádky i v bolonštině. To je jazyk, kterým se tu vedle italštiny mluví. Já mu ještě moc nerozumím, znám pár slov, ale oni ani Italové tomu jazyku nerozumí. Váš táta je navíc i profesorem tohoto jazyka. Doma vaříme česká i italská jídla a oba dva si s tátou přejeme, abychom vám toho češství hodně předali, když už vyrůstáte tady v Itálii. Myslím ale, že v obou státech se budete cítit jako doma. V České republice máme domeček a často tam jezdíme, já už se tak také téměř cítím.

Ztráty a nálezy

Člověk určitě spoustu věcí v Čechách opustí, ale zase spoustu jich zde nalezne. Určitě se spousty věcí tady obohatí. Když bydlíme teď v Itálii, oba dva s tátou víme, že kdo opustil více věcí, jsem byla právě já. Myslím, že Robero se mi snaží vše vynahradit. Ale i pro vašeho tátu se spousta věcí změnila. Asi bych to popsala tak, že asi už nemá tolik prostoru jen pro sebe, neboť s ním chodím mezi jeho kamarády a děláme společně různé aktivity, protože já tu ještě moc vlastních aktivit nemám. Určitě je to také tím, že máme vás, dva andílky, a vy nám zabíráte opravdu 25 hodin denně.
Spousta lidí namítne, že většina manželství s cizincem většinou končí rozvodem, ale leckdy to tak může skončit i s Čechem. Zkrátka život nemusí vyjít ani tak, ani onak a rozdíly české a italské kultury opravdu nejsou veliké.

Dvě srdíčka

Otěhotnět byla pro mě věc téměř nemožná, pomohla nám až moderní medicína. Proto když jsem na prvním ultrazvuku uviděla dvě bijící srdíčka, nahrnuly se mi slzy do očí a prožívala jsem ten nejkrásnější pocit na světě, který jsem kdy zažila. Byla jsem moc šťastná. V prvním těhotenství miminku bohužel zaniklo srdíčko. Od začátku těhotenství jsem si píchala injekce na ředění krve kvůli trombofilní mutaci a spousty hormonálních injekcí na udržení těhotenství. Ty se skvěle naučil aplikovat váš tatínek. Pořád jsem vám, dvěma bojovníkům eskymáčkům, dodávala spoustu energie a každý den jsem si s vámi povídala a poslouchala hudbu.

V osmém týdnu těhotenství jsem bohužel začala krvácet jako při prvním těhotenství, v děloze se mi vytvořil hematom. Musela jsem do nemocnice, měla jsem obrovský strach, že vás ztratím, ale moc jsem věřila, že to zvládneme. A my to zvládli. Po dvou týdnech jsme šli z nemocnice domů. Začátek těhotenství jsem prožívala mezi záchodem a gaučem. Ze začátku jsem zhubla 6 kg, ale od 14. týdne jsem se začala cítit skvěle, přestala jsem si píchat hormonální injekce, zůstaly už jen ty na ředění krve a začala jsem přibírat. Teď jsem si těhotenství začala báječně užívat. Všechny genetické testy dopadly výborně. Jaké bylo překvapení, když nám na ultrazvuku řekli, že jste holčička a chlapeček. O jménech jsme měli hned rozhodnuto. Tatínek vám každý večer povídal italskou pohádku a hladil mě po bříšku.

Ve 20. týdnu se vyskytla další komplikace a to těhotenská cukrovka. Dietou se bohužel nedala zvládnout, tak jsem si začala píchat ještě insulin. S insulinem byla cukrovka kompenzovaná, vy jste skvěle rostli, bříško taky, pomalu jsme začínali chystat věci pro vás. Ještě ke všemu se objevily RH protilátky, protože já mám krevní skupinu RH negativní a vy jste zdědili po tatínkovi RH skupinu pozitivní. Chodila jsem častěji na krevní testy a i tohle jsme zvládli na výbornou. Říkala jsem si, co ještě se může přihodit. Těhotenství jsem si ale užívala i přes všechny tyto komplikace, byla jsem pyšná nastávající maminka. Jednou jsem sice byla v nemocnici kvůli srdeční arytmii, ale hned za dva dny mě pustili domů.

Problémy se nevyhýbaly ani vám

Bohužel se přihodilo něco neočekávaného na náhodném ultrazvuku, který jsem ani nemusela podstoupit. Zjistili tobě, Julinko, na hlavičce cystičku. Odeslali mě do krajské nemocnice na velký ultrazvuk. Jela jsem tam se slzami v očích, vše vypadalo tak skvěle a teď se najednou v mžiku vše změnilo a zhroutilo. V nemocnici na ultrazvuku na tvé hlavičce, Julinko, nic nezjistili, vše bylo v naprostém pořádku, ale na Honzíkově srdíčku se objevil problém. Ihned nás poslali na dětskou kardiologii, kde nám kardiolog vysvětlil, že se jedná o celkem raritní genetické onemocnění, které se vyskytuje s frekvencí 1: 30 000 s nejasnou prognózou. Byla jsem zničená, hned jsem volala vašemu tatínkovi, který byl pracovně v Itálii, ten za námi hned přijel. Po prostudování informací a vyhledávání na internetu, kde jsou popsány ty nejtěžší případy, v kterých se popisuje postižení ledvin, mozku, očí, kůže, postižení epilepsií, autismem apod., jsem byla opravdu zničená. Myslím, že jsem celý týden probrečela, v té době jsem se téměř ani nemohla podívat na výbavičku pro vás. Tolik jsem se na vás těšila a teď přišlo tohle jako zásah z čistého nebe.

Dostala mě z toho trochu až vaše babička, vaše teta a tatínek. Snažila jsem se být optimista a stále jsem s vámi mluvila a věřila, že vše dobře dopadne. Neustále jsem si četla příběhy o lidech a jejich dětech, kteří mají také toto onemocnění. Pomohly hodně i alternativní metody jako reiki apod. Byl to opravdu velký stres, myslím, že takový stres jsem ještě ve svém životě nezažila. V takových chvílích člověk pochopí, co je v životě opravdu důležité a co jsou jen malichernosti.

Jak jste přišli na svět

Čas plynul, italská prababička se pravidelně s dědečkem modlila k Pražskému Jezulátku. Časem se člověk se situací trochu vyrovná a zvykne si na ni, i když je opravdu stále těžké žít s myšlenkou, zda se ti po porodu, Honzíku, srdíčko rozběhne a jak se bude vše vyvíjet dál. Snažila jsem se co nejvíce si s vámi povídat a povzbuzovat vás. V 36. týdnu jsem musela na velikonoční pondělí do porodnice, měla jsem obrovské bolesti v zádech. Byl to ale planý poplach, porod to ještě nebyl. Do nemocnice jsem se ale vrátila za dva dny, neboť se bolesti stupňovaly a já měla zánět ledvin a vysokou horečku. Hned si mě v nemocnici nechali a dostala jsem spoustu kapaček a antibiotik.

Lékaři postupně naplánovali císařský řez na další týden. Tatínek ještě musel do Itálie a byli jsme domluveni, že se vrátí za tři dny a ještě dva dny před porodem spolu budeme v nemocnici. Vše bylo ale jinak. Když jsem si 5 dní před plánovaným porodem šla jednou umýt jablko do koupelny, ucítila jsem něco teplého na nohách. Byla to plodová voda. Chtěl jsi tu být s námi, Honzíku, už o něco dříve, praskla totiž tvoje plodová voda. Hned jsem volala vašemu tatínkovi, že už se chcete narodit. Jeho první reakce byla, zda ještě ale nemůžete počkat na stanovený termín, až tu bude i on. Musela jsem se smát.

Byla jsem moc ráda, že jsem mohla rodit ve spinální anestezii. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem tě, Honzíku, slyšela, jak ses rozkřičel na celé kolo, hned po tobě Julinka. Byla jsem tak moc šťastná a zapomněla jsem na všechny problémy. Tatínek byl v té době na cestě do Čech v Innsbrucku. U porodu asistovala vaše teta Marie. Ona byla první, koho jste na světě viděli. Vás poté odvezli na kardiologickou JIP a mě na pooperační, ale ještě tu noc jsem vás viděla a tatínek hned jel ještě v noci ve 2 hodiny za vámi. Když jsme se druhý den poprvé viděli všichni čtyři – já, tatínek a vy dva, poprvé jako rodina, oběma nám s tatínkem tekly slzy štěstí. Nikdy na ten pocit nezapomenu.

Již v nemocnici jsem se snažila získat co nejvíce informací o tomto onemocnění. Jaké to ale bylo pro mě překvapení, když mi jedna lékařka na moje dotazy odpověděla, že my toho o tomto onemocnění víme více než ona a že si o tom bude muset přečíst něco na internetu.

Je spousta věcí, které jsou lepší tady v Itálii, ale spousta věcí je lepších zase v Čechách. Lepší je např. zdravotní péče ohledně tvé nemoci zde, v Čechách jsem musela vše shánět na internetu, lékaře specialisty, informace apod. Kdybych se neinformovala já, v nemocnici by nás poslali domů bez jakýchkoliv informací. Horší tu je zase například sociální systém. Mateřská tu trvá jen 8 měsíců a pak dětičky musejí do jeslí nebo je nutná chůva, která stojí kolem 10 euro na hodinu. A to nemluvím o tom, že to nejdůležitější a nejkrásnější období vašeho dětství nejste s mámou ani s tátou. Takových lepších a horších věcí je tu spousta.

Honzíkova vyšetření

Tvé srdíčko, Honzíku, mělo trochu šelest a obstrukci. Po porodu jsme chodili každý týden na kardiologii. Teď nás čeká další kontrola až za půl roku, protože srdíčko se s věkem zlepšuje. Mohou se vyskytnout i další komplikace a další symptomy tohoto genetického onemocnění, které jsem zde již popisovala. Kdybych jednoho dne nepodstoupila náhodný ultrazvuk a pan doktor neviděl ve skutečnosti neexistující cystičku v tvojí hlavičce, Julinko, nikdy bychom se ani možná nedozvěděli o tvé nemoci, Honzíku, neboť nemáš žádné jiné symptomy a příznaky tohoto onemocnění a my si tak mohli ušetřit tolik stresu. Ale tahle náhoda přinesla takový vývoj situace a asi to tak prostě mělo být. Naučilo mě to spoustu věcí, jsem vděčná za každý den s vámi, který je bez problémů a opravdu si každou chvilku s vámi naplno užívám. Vím, že komplikace se ještě mohou objevit, ale snažím si to nepřipouštět a žít skvělou přítomností a užívat si života a vás. Pokud budeme celý život žít ve stresu, že by jednoho dne mohly nastat komplikace a ony pak nenastanou, budeme se jen zbytečně stresovat. A kdyby nedej bože komplikace nastaly, budeme se stresovat i v době, kdy je vše v pořádku, tedy dvojnásobně a život si vůbec neužijeme. A když už si člověk říkám, že je na úplném dně, pozitivní na tom je, že se od toho dna může odrazit a vše se zase zlepší.

Dva měsíce po vašem porodu jsme se odstěhovali do Itálie. Tady jsi, Honzíku, podstoupil magnetickou rezonanci. Podstoupil jsi také genetický test, na výsledky se čeká kolem půl roku. Onemocnění se potvrdilo, ale bohužel se potvrdilo i u mě, ale já nikdy žádné příznaky neměla a nemám. Navíc jsem o existenci této nemoci nikdy neměla ani tušení. Mým jediným symptomem je malé bílé mateřské znaménko, kterému nikdo nikdy nedával žádný význam. Možná i já měla problémy se srdíčkem, jen v té době ještě neexistoval ultrazvuk. Vypadáš jako krásný zdravý chlapeček bez jakýchkoliv příznaků, máš pouze pár bílých znamének jako já. Vyvíjíš se báječně, jste s Julinkou skvělá dvojka, neustále se na sebe smějete, žvatláte si stále mezi sebou a někdy se taky pořádně taháte za vlasy. Ty, Juli, jsi pro jistotu také podstoupila genetický test, ale výsledky z nich ještě nemáme, ale dle všech ultrazvuků a kontrol jsi naprosto v pořádku a toto onemocnění jsi nezdědila. Tato nemoc je totiž dědičná u 50 procent.

Jak se nám žije v Itálii

Tady v Itálii jste jako opravdové hvězdy, moc dvojčátek tady není a ještě, když jsou to holčička a chlapeček a k tomu blonďatí a modroocí. Když s vámi vyjedeme na procházku, cítím se jako filmová hvězda, neboť nás vždy minimálně deset lidí, a to nepřeháním, zastaví a zahrnují vás komplimenty. Dokonce dali vaše fotky i do místního kalendáře, byli jsme tu s vámi i v novinách. Teď se dokonce chystáme i do jednoho pořadu v televizi. Máme neustále nabídky na focení různých katalogů. Užíváme si společné plávání pro kojence a vůbec vše s vámi. Jsme moc šťastní. Máte tu už pár kamarádů, často k nám chodí Sofia s maminkou, je jen o dva měsíce starší, bydlí kousek od nás a pak spousta dalších kamarádů. Všichni k nám vždy rádi zajdou na českou houbovou polévku, klobásky na pivě či nějakou českou specialitu. Ovocné knedlíky ale pánům Italům moc nejedou. Všichni jsou vždycky rádi, když z Čech přivezeme české pivo, becherovku a lázeňské oplatky.

V Itálii se často chodí zapalovat svíčky do kostela a i když nejsem věřící, často tam chodíme s tatínkem zapálit svíčku a vždy děkuji za to, že vás mám. Musím uznat, že velmi často se mi zalijí oči slzami radosti. Jste to největší štěstí, co nás v životě potkalo a je úplně jedno, kde jsme, důležité je, že jsme všichni šťastní.

Podle příběhu Anny připravila Věra Tautová

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Anna a Ital - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobry den.Mela jsem pred menstruaci vždy tak 10dni spineni,z toho ma doktorka usoudila,ze mam nedostatek progesteronu takže nasadila Utrogestan.V te dobe jsem vsak byla asi už těhotná,takže jsem užívala pouze v jednom cyklu......Tehotenstvi vsak neprobihalo dobre,takže cca v 6 tydnu se plod přestal vyvíjet a v 9 tydnu jsem podstoupila revizi.Nemela jsem behem tehotenstvi ani zadne priznaky.Mohu poprosit o názor jak moc se mohl podílet nedostatek progesteronu na potratu?V těhotenství jsem Utrogestan nebrala.Dekuji moc!

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce