Práce v humanitárních organizacích

Pane docente, v jednom z rozhovorů zmiňujete, že lékařem, který bude jezdit na mise, jste chtěl být od dětství. Konkrétně od 11 let, kdy jste v televizi viděl dokument o hladomoru ve východní Africe a zatoužil jste se stát lékařem a zachránit co nejvíce dětí. Jak jste si tuto práci jako dítě představoval? Měl jste nějakou konkrétní představu?

Moje představy jako dítěte byly samozřejmě značně idealistické, nemalá část z toho idealizmu však ve mně i přes léta humanitárních misí v nejchudších částech světa zůstala. A to je skvělé. Na druhou stranu však musím být při organizování a řízení projektů realistou a prakticky všechny věci si musím z odpovědnosti vůči dárcům ověřovat z různých zdrojů. Dospělost mě naučila i to, abych si dával pozor na zlé lidi, kteří se vyskytují v každé zemi. To jsou takoví, kteří pro výhodu a prospěch pro svou osobu jsou schopni udělat téměř cokoliv.

Můžete být konkrétnější? Promiňte za mou zvědavost.

Nemám úplně zlou zkušenost, ale když jsem byl malý, idealisticky jsem si představoval, že ten, kdo pomáhá, potýká se pouze s dobrem. Pak člověk vidí, naposledy minulý měsíc v Nigérii, kde bez vysvětlení usekli hlavu lékařům, kteří pomáhali právě v oblastech, kde chybí kvalitní lékařská péče. Nikdo neví, proč byli přepadeni, a následně jim setnuty hlavy, navíc v přítomnosti manželek.
Když jezdíme po misích se spoustou léků, včetně opioidů, které se dají použít i jinak, lokálních anestetik, máme u sebe peníze, jsme přímo cílovou skupinou pro tyto lidi. Musíme být neustále ve střehu, vše hlídat. Nezbytní jsou místní spolupracovníci, kteří nám pomáhají. Člověk musí být obezřetný i kvůli dárcům, kteří, když nám zasílají 50 Kč měsíčně, očekávají, že zajistíme, aby se každá koruna dostala, kam bylo určeno. V opačném případě bych se styděl a asi bych všechno doplatil ze svých peněz. Je nutné si uvědomit, že můžeme potkat lidi pod vlivem návykové látky nebo v naprosto zoufalé situaci, kterým umírají děti, a proto mohou volit krajní řešení v podobě útoku na nás. Zrovna loni jsme byli v Mosambiku – to je země, kde kdysi proběhly občanské války, banda extrémistů vystřílela naprosto bezdůvodně všechnu inteligenci, aby té zemi ublížila. Přijela tehdy se samopaly do vesnice, seřadila lékaře, učitele, kněze, a na místě je postřílela. To stejné se dělo v Kambodži, která se připravila o inteligenci v 70. letech, a to na mnoho desítek let. To jsou všechno skutečnosti, které musíme brát v úvahu. Chci říci, že nejsme naivní a nemyslíme si, že úplně každý člověk v těchto zemích je naprosto ideální.

Shoduje se vůbec představa Vašeho dětského snu s tím, co nyní provádíte?

Ano, a jsem za to šťastný. Každý den udělám vedle své běžné práce přímo nebo nepřímo něco, co v konečném důsledku pomůže chudým v rozvojových zemích. To může být telefonát, e-mail, nebo jiná malá věc. Není to tedy jen o misích přímo v Africe. Stejně užitečný jsem v Evropě, když získám pro Afriku léky, zdravotnický materiál nebo jiné důležité věci. Každý den života v nejchudších částech světa přináší smutek i smrt a já se jen skromně snažím svým dílem přispět k jejich zmírnění. Na druhou stranu, pokud ti chudí lidé nejsou nemocní, neumírají a případně mají přístup ke vzdělání, jsou jaksi přirozeně šťastnější než my tady v Evropě. Umí si vážit každý den života a úsměv je jejich přirozená forma projevu.
V jakých humanitárních organizacích jste působil před založením International Humanity?
Odpověď: Jako specialista na cestovní a tropickou medicínu i jako cestovatel jsem jezdil po světě a viděl, jak málo stačí k pomoci mnoha lidem. Balení antibiotik, které zachrání lidský život, stojí do 50 Kč. Snažil jsem se jim pomáhat sám za sebe, za svou rodinu a oslovoval jsem i přátele, často lékaře. Přispíval jsem i na různé projekty jiných organizací, členem jsem však přímo v žádné nebyl.


Jakých misí jste se s nimi účastnil?

Individuálně, jen s pomocí známých, rodiny a přátel, jsem pomáhal chudým lidem a pacientům v Rwandě, Brazílii, Mexiku a na Srí Lance. První skutečnou misi jsem však absolvoval až s International Humanity. Krátce po založení této neziskové organizace postihlo naší planetu to obrovské tsunami, a protože na Srí Lance jsem byl předtím dvakrát a měl jsem tam již určité zázemí, o místě první humanitární mise rozhodlo toto přírodní neštěstí.

Rastislav Madar Nepal

Co Vás vedlo k založení vlastní neziskové mezinárodní humanitární organizace?

Viděl jsem kolem sebe nemálo lidí, kteří nepřispívali na charitu, protože nechtěli, aby z jejich daru zhltla třetinu administrativa dané organizace. Tak jsem se rozhodl dát podnět k založení neziskového sdružení, které použije pro chudé a nemocné každou korunu získanou od dárců. I trvalý příkaz na 100 Kč měsíčně dokáže za této podmínky udělat velkou změnu. V průběhu misí si platíme ze svého všechny náklady, včetně letenky. Je to pro nás přirozená věc, nikdo nás nenutí to dělat ani nám za to děkovat. Máme to místo golfové dovolené či lyžování v Alpách. Využíváme potenciál dobrovolných dárců nejen z České a Slovenské republiky. Někdo může přispět svými výrobky, jiný pomoci s administrativou, organizací, překlady, nemálo z nás přispívá i finančně. Někdo může věnovat „jen“ svůj čas, ale i to je velmi cenné. Filozofií organizace bylo svými jasnými a čistými úmysly přimět k alespoň malé, ale pravidelné pomoci co největšímu počtu lidí. Když na konkrétní variabilní symbol pro vybranou zemi přispěje 1000 lidí těch 100 Kč měsíčně, dá se s tím udělat v chudých zemích strašně moc, využijete-li skutečně každou korunu. Například velké množství dětí získá díky tomu kvalitní vzdělání, což změní nejen jejich život, ale i budoucnost celé země.

Líbí se mi, že 100 % prostředků od donorů doputuje přímo na konkrétní účely, kdo Vám zajišťuje zázemí? To je dobrovolná nehonorovaná činnost?

Centrálou je momentálně moje ostravská ambulance Centra očkování a cestovní medicíny na poliklinice v Hrabůvce. „Pobočky“ máme v místech, kde bydlí nebo pracují členové naší organizace. Za nájem ani jiné administrativní poplatky neplatíme ani korunu. Když už musíme zaplatit nějaký poplatek, hradí to členové vedení organizace jako neoficiální členský poplatek. Díky tomu dokážeme využít v místech projektů každý dar skutečně v plné výši.

Rastislav Madar MalawiZ jaké mise jste si přivezl nejsilnější zážitky? Co je podnítilo?

Silné až dojemné zážitky mám z mnoha zemí, kde jsem pomáhal. Nejhorší situace je však nesporně v Africe, a tam se nám proto daří dělat největší změny k lepšímu. Viděl jsem u své práce několikrát plakat rodiče nemocných dětí štěstím a radostí, že jim pomůžeme, a dokonce i naše místní kolegy zvyklé na leccos dojetím nad zoufalým osudem dětí, které se k nám dostaly. Chudí lidé v mnoha rozvojových zemích jsou pro mě doslova hrdinové. Jen základní udržení domácnosti – sehnat dříví, rozdělat a udržet oheň, vyprat, navařit alespoň jedno jídlo denně, přinést vodu z velké vzdálenosti a mnoho dalších věcí, které jsou v našich podmínkách jednoduché a samozřejmé, je tam náročné. Nemluvě o obrovském tlaku na psychiku, když dlouho neprší a není úroda, že děti nepřežijí další 2 měsíce. To si u nás žádný rodič neumí ani představit. Aby vůbec přežili, musí mnoho z nich těžce pracovat. A když někdo z nich onemocní, nemají peníze na léky, a ty navíc nejsou ani v nemocnici. Např. Malawi má jen 5 % zásob potřebných léků. Proto tolik zbytečných úmrtí. V rozvinutých zemích přitom mnoho léků zbytečné exspiruje. Jsem proto rád, že se nám s kolegy tyto léky daří získávat, máme partnery (např. společnost Adler), kteří nám je zdarma skladují a další (např. Schenker), kteří je zdarma zasílají do Afriky. A např. zmíněné Malawi, země s nejvyšší hustotou populace v Africe, nám jako projev vstřícnosti neúčtuje žádné clo, takže ty darované léky najdou bez další naší investice své pacienty.

Jak je velké Malawi?

Malawi je taková malinkatá země. Kdybyste se na ulici zeptala 10 lidí, tak asi 9 by vůbec netušilo, kde to je. Žije v ní 16 milionů obyvatel. Je to taková dlouhá a na pohled malá nudlička podél jezera Malawi, kolem jsou velké státy jako Zambie, Mosambik nebo Tanzanie, velké země. 

Na mapě jsou označeny země, o kterých bude v rozhovoru pojednáno.

Rastislav Madar - Tanzanie

Jakou z misí hodnotíte jako nejúspěšnější – způsobila Vám největší radost? Jakou jako nejméně úspěšnou? PROČ?

Na každé misi jsme udělali spoustu užitečné práce. Nejvíc pacientů jsme však v průběhu mise ošetřili v Tanzanii, nejdéle pomáháme na Srí Lance, takže v těchto zemích jsme pomohli asi největšímu počtu chudých lidí. Naopak pocit beznaděje mám vždy z Haiti. To by ale bylo na dlouhou analýzu. Afrika má světlou budoucnost, alespoň většina černého kontinentu. Jen jim musíme pomoci je tam nasměrovat a dát první impuls, pomocnou ruku.

Jak je možné mít na jednom ostrově 2 populace s tak odlišnou životní úrovní, jako je Haiti a Dominikánská republika?

Haiti má 10 milionů lidí, které terorizuje 30 000 ozbrojenců. Dělají z Haiti naprosto barbarský stát. Přitom Haiťané jsou úžasní lidé, hodně tím trpí. Uvědomte si, že Haiti byla první demokratická země světa, Haiti se jako první země zbavila otroctví. A dneska to dopracovali tam, že si zlikvidovali celý svůj porost, všechno spálili. Když se podíváte na Google maps, tak uvidíte hranice bez toho, aniž byste se přiblížila. Na západě v Dominikánské republice palmy a pak vedle nic, jenom holozem, tmavé, zdevastované pláže, kde Haiťané defekují do moře, protože nemají ani záchody. Někteří chodí nazí, nemají oblečení.
Je to výsledek desítky let neřešených věcí. Když tam vyslali modré přilby, bílé tanky z OSN, investovali přes miliardu dolarů, vojáci se báli zejména v hlavním městě, v Port-au-Prince do některých čtvrtí zajet. Bezpečnost země se nezvýšila. Z výkupného za unesené bílé lidi hrstka zločinců investuje do zbraní a drog, komplikuje život humanitárním organizacím a terorizuje zemi. Zatímco v Africe mám pocit, že když investujeme do vzdělání, když uhradíme nejchudším dětem školu, ta země se skutečně posune dopředu, tak na Haiti, když někomu dáte školu, jeho první myšlenkou je útěk do Spojených států amerických. Vzdělaní tam nechtějí zůstat, rádi by pryč.

Rastislav Madar TanzanieV jakých zemích nejčastěji působíte a jak se s tamním obyvatelstvem domlouváte?

V posledních 3 letech působíme hlavně ve východní a jihovýchodní Africe. I když oficiálním jazykem je v Tanzanii, Zambii nebo v Malawi angličtina, chudí lidé ji neumí a mluví mnoha kmenovými jazyky. V medicíně je důležité každé slovo, proto nám tlumočí místní sestry, zdravotní asistenti nebo jiní kolegové.

Jak tam přijímají Vaši pomoc? Nechají si poradit? Snaží se svůj život zlepšit dle Vašich rad? Ptám se proto, že často slyším stesky našich lékařů, kteří s pacienty dokážou mluvit srozumitelně, že je snad vůbec nevnímají.

Většina pacientů v těch chudých zemích v životě neviděla lékaře. Byli jsme například léčit v oblastech, kde 50 let nebyl běloch a bílý lékař nikdy. Jsme pro ně velkou autoritou a úmyslně by naši radu nebo léčbu nikdy neignorovali. Jiný problém je ale v tom, že jsou často negramotní a nevzdělaní, takže mohou mít problém zapamatovat si užívání léků. Navíc říct jim, že se tableta bere každých 8 hodin, je pro ně nepochopitelná informace. Nemají totiž hodiny. Snažíme se dávkování co nejvíce zjednodušit na jednu tabletu ráno a jednu večer – u toho jim nakreslíme sluníčko a měsíček. Většina dospělých nezná svůj věk ani váhu. Mají-li více dětí, ani u nich neznají datum narození, což může být problémem při hodnocení psychomotorického vývoje. Podvyživené dětí vypadají mnohem mladší, než jim je ve skutečnosti. Někteří ani přesné neví, jak vypadají, protože nemají zrcadlo a vidí se jen v odrazu vodní hladiny.

Kolika jazyky hovoříte? Česky, slovensky, rusky – protože tam jste vyrůstal, anglicky, španělsky? Naučil jste se při svých misích nějaký exotický jazyk?

Těmito jazyky se skutečné domluvím, snažím se k tomu pracovat i na své francouzštině. Na misích však máme tolik práce, že na nějakou výuku exotických jazyků není čas. Od rána do večera intenzivně ordinujeme, plánujeme a pracujeme i v průběhu přesunů autem. Léčit totiž můžeme jen s léky a materiálem, které si přivezeme, což vyžaduje velkou zkušenost a někdy samozřejmě improvizaci. Člověk se naučí pár frází, např. ve svahilštině: Máte horečku? Bolí Vás břicho? Kašlete? Ale u odpovědi stejně většinou potřebujete překlad. V mnoha případech však umím usoudit problémy už z gestikulace těch lidí. Nakonec ti lidé bez vzdělání často ani neumí pořádně své symptomy pořádně popsat.

Rastislav Madar Zambie 2012Nepůsobí na Vás rozdíl v civilizovanosti našeho a „jejich“ světa úplně neuvěřitelně? Čím je to podle Vás dané, že se v některých zemích zastavil čas?

V mnoha afrických zemích neměla velká část dospělé populace šanci na vzdělání. Mají jen pár tříd. Živí se tedy jednoduchým zemědělstvím, tak jako jejich rodiče a prarodiče. Nemají žádné peníze, žijí z toho, co dopěstují nebo to vymění za něco jiného. Jsou proto mimořádně vnímaví na rozmary počasí. Kdybych byl prezidentem chudé africké země, z čeho bych ji měl pozvednout, když 75 % obyvatel nemá peníze a neplatí Vám žádné daně? Jednoznačnou odpovědí, jak zlepšit budoucnost Afriky, je dát vzdělání všem dětem, které na to mají. Alespoň středoškolské. Budou schopny peníze si samy vydělat, domluvit se anglicky, budou umět s počítačem, nebudou mít 10 dětí, ale 3 a nenakazí se HIV infekcí nebo nebudou při léčení svých dětí podléhat pověrám a mýtům šamanů či nevzdělaných léčitelů s fatálními následky. Prostě nebudou opakovat chyby svých rodičů. Ti žili bez novin, časopisů, internetu, telefonů, televize, rádia či elektrického proudu, a proto jim chybí základní informovanost. To co umí a znají, mají jen od svých předků. Proto to působí dojmem, že se tam zastavil čas. A proto se taky snažíme dostat na střední školu co nejvíce chytrých dětí. Přitom jim pomáháme, aby neumírali a nehladověli. Častý je u malých dětí absolutní nedostatek bílkovin, z toho mají i ta velké bříška. Nemají v jídle žádné maso, sóju ani mléko. Vloni jsme chudým dětem rozdávali na venkově uvařená slepičí vajíčka a mnoho i poměrně velkých dětí nevědělo, co s tím dělat. Bylo jasné, že v životě nesnědli ani jedno vajíčko. Jídlo je standardně jedno denně – většinou nevýživná kukuřičná kaše. I pokud na deficit bílkovin neumřou, jejich nervovou tkáň a mozkové funkce to může poškodit tak, že na tu školu nebudou mít. Později v životě to již nebude možné vrátit.

Tam nemají zvířata?

Občas tam na venkově slepice pobíhat vidíme. Ale je možné, že pokud ty podvyživené slepice snesou vůbec nějaká vajíčka, rodiče se je snaží prodat, aby získali výměnou buď jiné jídlo, nebo peníze na místní lékařskou péči. Bylo to docela šokující, když se děti na vajíčko koukaly, co to je. Pak se to uvařené vajíčko ve skořápce snažily kousat i s tou skořápkou. Až jim někdo dospělý přišel říct, že si je musí oloupat a sníst pouze vnitřek. Bylo pro nás šokující vidět ve 21. století děti, které trpí těžkou podvýživou ve smyslu nedostatku bílkovin s velkými bříšky, že neznají tak základní zdroj bílkovin jako vajíčko. Protože maso je pro ně příliš drahé, o tom si tam mohou nechat zdát. A o mléku, když nemáte zvíře, taky. Tam dokonce starší kluci chytali netopýry, čímž riskovali vzteklinu. Nemusím Vám říkat, že kdyby je ten netopýr, který je častým hostitelským zvířetem vztekliny, kousl, tak vakcínu nikde neseženou, resp. by stála hodně peněz, takže by zemřeli v bolestivých křečích. Netopýry napíchli na tyč jako ražniči, osmahli je a prodávali u silnice, místo toho, aby sami potřební maso snědli. V jídelníčku jim pak zbude pouze kukuřičná kaše. Nebo například trhají nevyzrálá manga. Přitom, kdyby chvilku počkali, manga budou mnohem větší, sladší a prodají je za větší peníz. Jenomže nemají jinou možnost. Nejí, žijí dlouhodobě s chronickým hladem, potřebují peníze, dělají to ze zoufalství. Než je budeme odsuzovat, zkuste si představit, že pořádně nejíte 2 měsíce a uvidíte, co uděláte i za nevyzrálé mango.

Je naše civilizace šťastnější, nebo ne?

Jak už jsem naznačil, myslím, že není. Ti lidé by u nás po prvním počátečním šoku nebyli zřejmě šťastni. Všichni někam spěcháme, málo se usmíváme, málo spolu mluvíme, mnoho lidí se nedokáže radovat z malých věcí. Spousta maličkostí je pro nás samozřejmých a nemalá část populace bez telefonního signálu či připojení na internet ztrácí po chvilce duševní rovnováhu. Nemluvě o tom, že občasné výpadky elektrického proudu či teplé vody jsou pro nás problémem. Velká část Afričanů to však nikdy neměla a nebude mít.

Před pár lety mě zaujal názor tehdy tříleté dcery, která prohlásila, že by jim do Afriky žádné potraviny nevezla, ale přivezla by jim semínka a naučila je z nich pěstovat obilí. Na základě tohoto bezprostředního postřehu malého dítěte se chci zeptat, jestli pomoc nepůsobí někdy kontraproduktivně, tedy naopak pasivitu tamějšího obyvatelstva. Nejsou tamní lidé až příliš zvyklí místo snažení pasivně konzumovat humanitární pomoc?

Je skutečné lepší dát těm lidem informace a startovací balíček, např. ta semínka, aby je mohli použít, případně na začátku i potřebné nářadí. Ať místo té nevýživné kukuřice, která sice zaplní díru v žaludku, ale neobsahuje dostatek vitamínů, minerálů či bílkovin, pěstují cassavu nebo sóju. To s potravinovou humanitární pomocí pro Afriku je však mediální klišé. Na ni mají nárok jen lidé v situaci humanitární katastrofy, což je například hladomor u dlouhotrvajícího sucha. Drtivá většina Afričanů žádnou humanitární pomoc nikdy v životě nezíská. Maximálně nějaké obnošené oblečení z Evropy. Občas dáváme dětem zmíněná vajíčka nebo mléko kvůli bílkovinám, rozdávali jsme i darované nutriční kaše od společnosti Hipp. Ani od nás však nikdo peníze ani jídlo jako takové automaticky nezíská. Pomůžeme těm lidem jednou tak, aby si do konce života vystačili samotní bez vnější pomoci. Říká se tomu udržitelný rozvoj. Jsem přesvědčený, že ani pro afrického tatínka neexistuje hezčí pocit, než se sám postarat o svou rodinu.

Dokázal byste si Vy osobně představit, že se do míst, kam jezdíte pomáhat, narodíte? Přál byste si to, nebo je lepší být narozen v Česku?

To by si asi nepřál nikdo z nás. Nikdo v Evropě se neumí skutečně vžít do situace, když Vám umřou ve 14 letech oba rodiče a Vy se stáváte dospělou a musíte se postarat o tři své mladší sourozence i nemocné prarodiče. Nejednou je HIV pozitivní i nejmladší dítě. Stát Vám nepomůže, žádné sociální dávky ani jiné příspěvky, není z čeho je dávat. Musíte jít a někde něco vydělat nebo dopěstovat. Již nikdy nezískáte pořádné vzdělání. Neumíme si ani představit pocit rodiče, když delší dobu v období dešťů nejsou srážky a on nemá dost úrody překonat suché období. Nebo když je tatínek nemocný, nemůže nějakou dobu pracovat a jeho děti to ohrožuje na životě, protože nemají co jíst. Zkuste jen týden pracovat nebo studovat a u toho hladovět, čímž myslím míň než jedno skromné jídlo každý den.

Čím Vás mise obohacují?

Mí blízcí by Vám potvrdili, že se snažím hledat ve všem to dobré. U mne skutečně platí, že když nejde o život, nejde o nic. Snažím se mít nadhled nad malichernostmi a současně odevzdávat své poznání a zkušenosti z toho jiného světa i lidem u nás, zejména mladé generaci, např. prostřednictvím médií nebo přednášek. Snad to někomu otevře oči a uvědomí si, co je v životě skutečně důležité. Např. to, že mít drahé značkové oblečení jen kvůli značce samotné je zbytečné. Nebo že i malá věc udělá velkou změnu. Říká se, že když někdo zachrání jeden lidský život, jako by zachránil celý svět. A je to skutečně pravda, tomu vyléčenému člověku zachráníme celý jeho svět. A někdy až překvapivě levně. Humanitární práce mě ale obohacuje i tady doma. Obklopují vás při řešení projektů skvělí obětaví lidé, kterých si moc vážím za jejich ochotu nezištně pomáhat a kteří mají stejné hodnoty jako já. A moc jsem vděčný i za podporu a slova podpory od cizích lidí, které se mi občas dostává tady v Evropě. Když je člověk moc unavený ze všech pracovních aktivit, dodá mu to další energii. Vím, že nejen v mnoha rozvojových zemích světa na nás lidé s láskou myslí nebo se za nás dokonce modlí, dodávají nám tím pozitivní energii, které není nikdy dost.

Když vidíte leckde tamní bídu a utrpení, nepohoršujete se nad zhýčkaností naší civilizace a také její neschopností přijmout svůj úděl?

Někdy skutečně ano. I když za jiné jejich život neřeším, dokázal jsem nenásilně změnit nemálo lidí ve svém okolí. V podstatě jen vyprávěním a osobním příkladem. Taky se snažím, aby moje dítě mělo kvalitní boty nebo autosedačku, což samozřejmě vyžaduje nemalé peníze. Lidé si stěžují na krizi, ale co to vlastně pro nás znamená? Pro drtivou většinu populace jen to, že budou o něco míň nakupovat, chodit méně často jíst do restaurací, méně obměňovat šatník nebo míň navštěvovat kina. Žádné dramatické věci nám nehrozí. Myslet jen na své požitky a ignorovat problémy v chudých v zemích, jen aby neměli výčitky svědomí, je projevem hned několika ne moc pozitivních charakterových vlastností. Když vidí dokument o beznaději afrických dětí v televizi, mají sice slzy v očích, ale potom na to zase raději zapomenou. Naše standardní problémy jsou v porovnání s chudými zeměmi úplné banality. Tam nemá dítě celé dětství žádné boty nebo i v chladných horských vesnicích Nepálu jsem viděl děti pouze v žabkách bez ponožek se zmrzlými nožkami. Přitom ponožky stojí jen pár korun a školné na střední školu pro chytré chudé dítě na celý rok je jen 95 USD. Když sežene maminka někde od charity mikinu nebo jiný svršek s dlouhými rukávy, nosí to ten kluk nebo holka do rozpadnutí, a když se to pere nebo suší po dešti, nemají co na sebe. Často je to o několik čísel větší nebo hodně obnošené, ale ty děti jsou za to strašně rády. I na poušti je v noci chlad.

Rastislav Madar MalawiPane docente, když vidíte děti, které se v chudých částech světa nemají možnost rozvíjet, často jsou sirotky, nemáte touhu si je přivézt sem do Česka? Nezvažoval jste někdy adopci?

Neuvažoval. Já mám dva blízké kolegy z humanitární organizace, kteří prošli celým tím kolečkem a nemohou mít děti. Jedni už skutečně jsou v registru mezinárodních příjemců dětí a druzí to řeší. Chtěli by adoptovat nějakého černouška. Obecně si myslím, že je to docela závazek. Ty děti je nutné dovézt jako miminka.  Jinak by jejich adaptace byla velmi komplikovaná, jen stěží by asi dokázali pochopit náš způsob života, to, jak všichni spěcháme, nikdo se s nikým nebaví, nikdo se neusmívá, nepovídá si a tak. Oni chápou život trošku jinak, a i když těžce pracují, jsou pro ně důležité jiné hodnoty. Nechci, aby je civilizace úplně pokazila. Na druhou stranu si myslím, že i chudé země mají nárok na pokrok, nezaslouží si, abychom u nich udržovali nějaké umělé skanzeny. Zaslouží si nové technologie. Jeden kněz, který pomáhal humanitárně, nebudu ho jmenovat, jeho komunitu nechtěl rozvíjet. Říkal, že chudší lidé nemají pokušení k alkoholu, drogám, protože si to nemohou dovolit. A kdybychom zvýšili úroveň té komunity, tak by se tam tohle mohlo objevit. S tímto nesouhlasím. Nemůžeme je udržovat uměle v nevzdělanosti a bránit jim v pokroku, tím je ničíme. Oni si nezaslouží, abychom na ně koukali jako na „primitivy“, kteří by měli žít v jednoduchých podmínkách. Možná někdo skončí na drogách, tomu nemůžeme zabránit stejně jako u nás, ale i jejich společnost má nárok na rozvoj, jako se tomu děje jinde ve vyspělém světě. Geniálně to v Africe dělají Číňané, kteří sami nemají dostatek nerostných surovin. Těží je v Africe a za ty nerostné suroviny jim staví infrastrukturu, cesty a další, zlepšili dostupnost mnoha míst. Číňané se snaží tímto způsobem Africe pomáhat, samozřejmě je to zištná pomoc, nicméně proč ne, alespoň nedodávají zbraně. Byť každý s napětím sleduje, kam expanze bude směřovat a jak daleko dojde, Angola, Kongo nebo Mosambik, které mají nerostné bohatství, je díky čínské technologie a know-how mohou i využívat.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová, fota: archív doc. Rastislava Maďara, popis fotky spatříte po najetí myší.

Rozhovor je součástí Měsíce očkování, ve kterém nám právě pan doc. Maďar objasní význam očkování, zda je i v dnešní době potřebné, jaké je složení vakcín a jejich vývoj, odhalí nám prokázaná fakta a vyvrátí mnohé z mýtů o očkování.

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

Následující části rozhovoru:

2. Docent cestovatel
3. Manžel a tatínek, výchova
4. Životní styl
5. Významný vědecký pracovník a popularizátor očkování

International Humanity

Humanitární organizaci International Humanity, která vynakládá všech 100 % vybraných prostředků od donorů přímo na konkrétní projekty, můžete podpořit i Vy! Jaké jsou možnosti pomoci?

 

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Práce v humanitárních organizacích - diskuze

  • Tohle si číst každý den a člověk by musel být trotl, aby nebyl spokojený...Obdivuju pana docenta a jeho nasazení     
    Bea-Matyas   | 11.03.2013 13:23:11
    Reagovat | URL příspěvku
  • Stydim se
    za to, ze tak malo delam pro to, aby nas svet byl leps

    a za to, ze ziju v casti sveta, ktera je stejne nestastna jako napr. Haiti, i kdyz mame oproti nim VSECHNO
    zajic   | 05.03.2013 05:29:34
    Reagovat | URL příspěvku
  • První část rozhovoru jsem přečetla jedním dechem. Za sebe musím říct, že je skvělé,když se najde někdo, komu je blízké pomáhat v humanitární oblasti, v zemích, kde je chudoba. A samozřejmě smekám pomyslný klobouk, protože to musí být činnost velmi náročná nejen na psychiku.

    Těším se na další část a pan doktor má mé uznání už teď.   
    Lillynka   | 04.03.2013 14:02:41
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobrý den, s partnerem jsem měla první pohlavní styk před měsícem ani ne měl kondom a neudělal se do mě. Durhý pohlavní styk s partnerem,měl kondom a pro jistotu se neudělal. Pak došlo k mazlení, penis do mě nezasunul ale jen mi přejížděl penisem od po klitorisu po otvoru pochvy(ale nezasunul) to se také neudělal. Před týdnem o víkendu. Všechny styky co jsem s ním měla nebyl ani pořádný sex bála jsem se docela tak to do mě ani moc hluboko nezasunul. Už měsíc jsem nedostala měsíčky. Mám se začít strachovat ? Mám si udělat test nebo zajít rovnou k doktorovi ? Je mi 15 let. Je to ode mne nezodpovědné ale nevím kam se mám obrátit

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce