1. Ohlédnutí za svátky, zážitky z cestování, nejen předvánočního, životní styl Radima Jančury

Radim Jančura mě přivítal stylově, a to slovy „Já jsem teďka jako těhotný.“

Zaskočilo mě to natolik, že v očekávání, jak to s jeho těhotenství vlastně je, jsem zapomněla zapnout diktafon. Naštěstí mně to pan Jančura připomněl :-) a pokračoval.
„Mně teď roste bříško, za dva měsíce jsem přibral 7 kilo. Já nejsem tlustý, já mám v sobě jenom 10 kilo ovaru.“

To je kvalitní genetický materiál, dodávám s úsměvem.
Dokonce jsem třikrát po sobě šel na výplach, jak se tomu říká – klystýr? Ale moje váha se nezměnila. Ono je asi dobré nechat si tělo jednou za rok pročistit. Ale já jsem od toho čekal zázrak, že to břicho najednou splaskne a ono ne. Tak jsem si říkal, že mám asi rakovinu. Objednal jsem se tedy na Žluťák na preventivní vyšetření. Dělají jej za nějakých 4 400 korun, což fakt není moc peněz. Takové ty soukromé kliniky to dělají až za 20 tisíc. Oni si Vás tam proklepnou a kde máte pocit, že něco může být, je dobré si vylít srdce. Proto jsem hned upozornil, že mám rakovinu střev, to že je tutový, tutový, to je prostě jistý. Načež mne poslali na…, já tomu říkám, kaleidoskopie, ale ono to je kalo, kalono, ne...., no prostě hadice do zadku.

Kolonoskopie.
Ano, kolonoskopie, ale kaleidoskopie se mi líbí víc. Tam mě prokoukli. Na úvod Vás navodí nějaký uspávákem, je to v podstatě strašně příjemné, je to taková levná opice. Po vyšetření jsem se za mžiku probral, takže jsem to vlastně zaspal. Na závěr mi řekli, že taky nic. Ale našli mi asi něco horšího, a to je skutečnost, že jsem teda obézní. A to se nedá ustřihnout, to se nedá vyléčit, takže to je asi nejhorší nemoc, mám takový pocit. Teď přeháním, ale měl jsem pocit, že kdyby to byla ta rakovina, tak mi ji třeba ustřihnou a bude to zase fajn. Ale pracovat jako líný chlap s vlastní obezitou, tak to je fakt těžký.

Vy a líný?
Jo, já hodně pracuju, to jo, ale můj sport, jestli se tomu tak dá říct, vypadá tak, že jdu na velkou procházku, o svátcích jsem byl třeba na Lysé hoře. Ale jako že bych šel do posilovny, nebo že bych si měl odpustit pivo, nebo bych měl začít jíst zdravě, to je konec života. To už je pomalu lepší bojovat s tou rakovinou, tam je aspoň vidět světlo v tunelu, ale přestat pít pivo nebo jíst pouze vybraná jídla, to je konec světa.

Takže sport žádný nepěstujete? Jen ty procházky?
Procházky, nebo kolo. A to je všechno.

Zdravou stravu zařazujete?
Jo, nejím bůček. Myslím, že jím zdravě, ale prej, že už to pivo je špatný.

To záleží, kolik ho vypijete.
Třeba včera jsem si dal dvě blbá piva a k tomu večeři, tu jsem si s přítelkyní dokonce rozdělil na půl a stejně jsem byl nafouklý. Nafouklý pocit jsem měl poslední měsíc přes ty Vánoce. Tělo mě zřejmě už varuje: „Do mě víc nedostaneš!“

Před Vánocemi jsme měli rozhovor s nutriční terapeutkou, kde se objevily dotazy typu, že lidé se chtějí najíst, ale současně požadují nějakou zázračnou radu, po které by se cítili dobře a nebylo by jim těžko, tak co s tím? Ona zmínila jednu pro mě velkou zajímavost. A to, že o Plzni se říká, že je zásadité pivo, takže pokud člověk sní mastnější jídlo a dá si na to Plzeň, ta neutralizuje žaludeční překyselení a člověk nepociťuje tak velké zažívací potíže.
Jo, říká se to o té Plzni, ale ona ta Plzeň se teď vyrábí jinak než dřív, tak kdo ví, jak to s tím bude. Dneska už je to jiný pivovar, ta Plzeň už není taková, co bývala.

Když už jsme u těch svátků, tak jak jste strávil Vánoce? S rodinou?
Ano, s rodinou a s přítelkyní. A jedl jsem jako těhotná žena.

Co na Štědrý den jíte? Jsem totiž také ze Severní Moravy (Radim Jančura se narodil v Ostravě, pak přesídlil s rodiči do Hodslavic u Nového Jičína) a tam se na rozdíl od jiných regionů dělá klasický bramborový salát a samozřejmě musí být kapr.
Přesně jak říkáte, na Vánoce musí být ten klasický kapr.

A polévku míváte hrachovou?
Většinou bývala hrachová, ale poslední dobou jsem polévku neměl, možná jenom na oběd, aby se vidělo to zlaté prase.

Slavíte Silvestra?
To určitě, právě s přáteli každý rok na mé chalupě v Beskydech, na Gruni. A odtamtud je to jenom 13 kilometrů na Lysou horu.

A to děláte ten výšlap na Nový rok?
Ne, den před Silvestrem. Abychom se do toho Silvestra ještě vzpamatovali, ono pak všechno bolí, tak abychom byli schopni pozvednout to šampáňo.

Když jste mluvil o tom zdravotním stavu, dáváte si novoroční předsevzetí? Třeba letos, že byste si dal?
Kdysi dávno jsem si dal a dokonce jsem potom chodil jednu dobu plavat. Fungovalo to dva měsíce dvakrát týdně a pak mi někdo řekl, že jak je ta voda studená, tak tělo spíš tloustne, obaluje se tuky a tomu jsem uvěřil.

..nesmíte se v té vodě přestat pohybovat :-)...
Takže musím pořád plavat? :-)

Přesně tak :-), potom se ty tuky neukládají.
Teďka hledám způsob změny stravování. Včera mi fakt nebylo poprvé vůbec dobře, tak jsem si řekl, že začnu jíst ty krabičky. Zkrátka budu tady jak debil s krabičkami, ale u nás je zakázáno jíst u klávesnice. A já nechci být určitě tím, kdo něco porušuje. Tak se musím zeptat, jak to s těmi krabičkami funguje, jestli bych do toho šel. Ale připadá mně to takový švihlý.

Není už to takové, že si toho jídla člověk vůbec neužije?
Nebo prostě jednou začít na snídani jogurtem, to nemám problém vůbec, pak teda nějaký to Bebe nebo něco, pak oběd, jenom menší, ne dvouchodový, musím to nějak namyslet.

Nebo zkuste zmenšit porce, snídani bych nešidila, bez dostatečné snídaně bych nemohla vyjít ven. To musím v každém případě, i děti jsou takhle navyklé.
Ano?

Buď máme müsli s mlékem, ale většinou sladké pečivo s mlékem, to koupím, nebo upeču bábovku, to je na přípravu rychlejší než ty otruby, jak jim pejorativně říká manžel. Když jsme někde, kde vaří, v hotelu, tak si dopřeji i větší snídani – smaženici a podobně, takže snídani si nedovolím ošidit.
A máte nějaké svačinky?

Snažila jsem se zařadit i nějaké svačinky, ale to jsem většinou nestíhala. Poslední dobou dopoledne jím alespoň ovoce. V poledne něco na úrovni oběda, ale už pouze v dětských porcích, protože celé jídlo nejsem schopna sníst.
Přítelkyně mi říkala, že lidi od čtyřicítky by už neměli jíst vůbec. Tak to já mám tedy ještě týden, říkala mi, ještě týden můžeš jíst. (Rozhovor byl pořízen týden před 40. narozeninami R. J.). A asi je to pravda, ten metabolismus je nějaký pomalejší.

Člověk také nemá tolik toho pohybu. A každé jídlo je na něm hned znát, zvlášť když celý den sedí před klávesnicí.
Jenomže to jídlo je na tom světě pomalinku to nejzajímavější.

Když je ovšem dobré. Přiznám se, že když někdy vidím, co prodávají v obchodech, tak to budu raději hladovět. V restauracích preferuji menší porce a ochutnání více druhů jídla.
To takhle provozujeme s přítelkyní, když jsme na dovolené. V restauracích vyžíráme předkrmy. Protože to druhé jídlo je úplně zbytečné, je tam kopa brambor, kus nějakého masa a z toho je vždycky nějak těžko. Takže si dáme dva předkrmy, já bych raději dvě polévky, ale to bych si připadal jak socka. Když bych si dal dvě polévky za 30 korun, tak by to vypadalo dost sockově, co si tam pak o mně pomyslí. A přitom je to vlastně to nejlepší. Polévka to je tolik soust a člověk do sebe dostane aspoň nějakou tekutinu.

Když už jsme u té dovolené, v listopadu jsme si dopisovali, kdy jste byl zrovna ve Vietnamu. Jak se Vám tam líbilo?
To bylo drsné, ale krásné. Jezdí tam spousta Čechů a Slováků. Ta čeština je tam opravdu hodně slyšet. Ty lidi tam jezdí dobrodružně, většinou to spojují s Kambodžou, případně s Laosem. Nejezdí tam za plážovkou, ale za dobrodružstvím. Poznat ten obyčejný lid. Místní venkov je hezký. Vietnamci tam neskutečně makají, jsou velmi pracovití, stejně jako tady u nás. Místní venkované říkají, že ti, co bydlí ve městě, jsou relativní boháči. Že se mají líp, než ten zbytek. Ale přitom i Ti ve městech mají plat pouhých tisíc korun za měsíc, což je malinko, to mají akorát na tu rýži, a ta je u nich ve světových cenách, takže si ji za ty peníze moc nekoupí. Na venkově je zastihnete od rána do večera na poli, kde jich pracuje vícero, u práce se smějí, jsou šťastní, pracují pomalinku, nejsou moc velcí rychlíci, ale pracují celý den, a je to pro ně taková radost. Vietnam jsme projížděli na těch malých motorkách, projeli jsme právě ty vesnice, kde na nás, na bílé koukali jako na něco, co moc běžně nevidí. A dokonce na nás zamávali a jenom tak nás pozvali na svou svatbu. Já jsem u toho brečel, bylo to opravdu neuvěřitelné.

Kolik tam měli na té svatbě lidí?
Oni tam mívají svatby prý až tisíc lidí. Aby ta svatba vůbec fungovala, protože oni jsou strašně rychle opilí, tak jedou na tři směny, ranní, odpolední a večerní. Protože za tři hodiny každý padne, oni ho odsunou a přichází další směna.

A ti svatebčané, ti novomanželé, to musejí vydržet všechno?
Ano. Jak jsme tam přišli, tak během dvou hodin jsme každý vypili asi 20 panáků vodky, oni tam mají takovou rýžovou slabší. S každým si musíte ťuknout, s každým. Setkáte se tam s neskutečnou srdečností lidí. Na nich je vidět, že mají úplný prd, oni často žijí v chudých podmínkách, ale svatba, to je jejich jediná velká událost. Jsou schopni si půjčit peníze na to, aby pohostili řádově stovky lidí.

Je tam třeba rozvodovost? Nebo když mají takové velké obřady, berou to jako svazek na celý život?
Rozvodovost, to jsme právě řešili. Tam je to na furt. Tam je ten úděl ženské stejný jako tady před sto lety, tady taky ženy nereptaly a poslouchaly.

Takže tam musí poslouchat a držet krok.
A co je na tom venkově takové divné, že to jídlo se nedá moc jíst. Oni maso vaří bez soli, bez jakéhokoliv koření. Přitom asijská kuchyně jako taková je výborná, ale ta vietnamská ne.

A rýži připravují jedle?
Rýže, ta je jedlá. A když vidíte ta rýžová políčka, jak oni to klásek po klásku řežou, kolik je s tím práce. Ten klásek má navíc oproti klasické pšenici těch zrníček jenom pár.

A to oni řežou všechno ručně? A pak to zpracovávají někde jinde?
Oni si nejdřív koupí tak zvanou baby rice, to je malinký plod rýže, který strčí do vody do důlku a celý rok, respektive celé to vegetační období ji musí udržovat v dostatku vody, musí mít na poli přepady. A celý rok kolem toho lítají. Když vyroste, tak ji ručně řežou po těch pár kláscích. Musí s tím nakládat opatrně, protože jinak by se to všechno vysypalo. Pak to mlátí. Když vidíte, kolik je s tím práce a my se k tomu přitom chováme jak k bezcenné věci. Tady si v hospodě dáte hromadu rýže za 10 korun, nebo si koupíte kilo rýže za 20 korun, a tam je s tím hromada práce. To je neuvěřitelné, rýže je vlastně jejich hlavní obživa, z toho dělají placky, vodku, všecko. Taky jsou krásně štíhlý, že jo.

Ale jsou zase drobní, takže tam určitě bude něco v té stravě chybět.
No, to mám pocit, že některá asijská vláda, nevím jaká, nějaká divná vláda v divné zemi řešila, jak změnit jídelníček svých občanů, aby porostli.

Takže cestování patří mezi Vaše koníčky? Jak často do roka takto vyrážíte?
Koníček ne, já jsem nikdy moc necestoval, teďka poslední dobou se snažím dvakrát do roka vypadnout. A na té exotice je hezké, že buď se vypláznete někam na pláž do Řecka nebo Egypta, nebo jedete za opravdovou exotikou, kde je to úplně jiné, vidíte ty obyčejné lidi, jak nemají zhola nic a jsou šťastní a naprosto v pohodě. To je strašně dobré vidět. Třeba ten Vietnam, to je socialistická země, to se tak jmenuje, ale ten socialismus je pouze na jejich vlajce. Jinak tam neexistuje zdravotní pojištění, všichni platí všechno, doktory, všechno si musíte platit. Viděli jsme třeba přejetého člověka na cestě, ve chvíli, když někdo někoho přejede, tak ani obvykle nezavolají doktora. Protože ve chvíli, když zavoláte doktora a rodina s tím nesouhlasí, nebo to nepotvrdila, tak ten, kdo doktora zavolal, je za to zodpovědný a zaplatí to. Takže slovo socialismus je pro ně marketing, protože se jim to před těmi 50 roky líbilo a dali si to do názvu a vlajky, ale socialismus tam není žádný.

Objeli jste celý Vietnam?
Celý jih a sever. Ta exotika dneska vůbec není drahá. Dneska si koupíte letenku do Thajska od 12 tisíc, do celé Asie, i Bali za 16. Zkrátka do těch 20 tisíc, a ten zbytek už stojí buď výrazně méně, než by člověk projedl v Česku, nebo maximálně stejně, ale obvykle výrazně méně. Ubytování je opravdu levné. Ale ta exotika je strašně hezká. Samozřejmě spousta lidí nejsou typem dobrodruzi, já také nejsem dobrodruh. To moje přítelkyně je takový blázen. Já jsem spíš plážovej, já tu exotiku miluju, ale pro mě jsou exotikou bílé písky, palmy, co padají až do moře, ten ráj na zemi, to já miluju. Pak musí být na to pohled z hospody, na ten bílý písek a moře, to je moje. A dokážu si představit dělat výlety za domorodým obyvatelstvem. Tohle je pro mě ideální, komerční, ale moje přítelkyně to pojala úplně jinak, ta to prostě vzala skrz od vrchu dospod. A poslední tři dny byla nějaká plážovka, ale to už byl člověk úplně hotový. Dokonce jsme jeli asi nějakých 660 kilometrů 19 hodin autobusem. Autobus tam stojí stejně jako letadlo, tam jsou strašně levná letadla a neuvěřitelně kvalitní letecké společnosti, takové jídlo v ekonomické třídě co dostanete tam...

Jsou i bezpečné?
A je to opravdu bezpečné. Moderní. Dokonce jsme tam potkali českého pilota, co lítal pro Vietnam Airlines. A dokonce tam jsou ještě 2 soukromé společnosti, ve Vietnamu, socialistické zemi, takže soukromé nebo polosoukromé, všechno moderní stroje, kvalitní jídlo na palubě, které dneska v rámci vnitrostátního letu hodinového, dvouhodinového v Evropě nedostanete. Sice klasickou čínu, ale vynikající, letenky jsou za tisíc maximálně dva tisíce korun. A my jsme jeli autobusem, který stál v přepočtu skoro tisícovku, jel 19 hodin, byl to spací autobus a to jsem skoro nedal. Tak nějak jako tu jízdu autobusem si představuju, že vypadá thajské vězení – špína, smrad a 19 hodin jízdy, píchli jsme kolo, takže tím se to navíc všechno zpozdilo. Dal jsem si panáka, abych to nějak přežil.

A co toalety? Byly tam?
Ano, ale nepoužitelné. Linul se z nich obrovský smrad. To jsem si tenkrát říkal, že pokud existuje nějaký autobusový bůh, tak se mi pomstil za všechny naše klienty, na kterých jsme se dopustili nějakého zločinu za těch 10 let, co máme busy. To bylo opravdu maso.

Když jsme u těch zážitků z cest, vzpomenete si na nějaký nejbizarnější nebo nejzajímavější, který Vám utkvěl v mysli?
No, možná právě tohle, ta jízda autobusem. Ale třeba strašně rád mám ostrov Zanzibar.

Rodiště Freddiho Mercuryho, který tam bohužel nemá ani vlastní památník, protože jsou proti homosexualitě, že?
No, přesně tak, Vy jste tam někdy byla?

Nebyla, ale je to můj oblíbený interpret. Ale bohužel jsem ho už nestihla zažít živého, po pádu železné opony už nekoncertoval a v jednadevadesátém roce zemřel.
Tam je každý rok „Bušara“ festival, to je vlastně jeho původní jméno.

Bulsara, Farrokh Bulsara.
Na každém třetím rohu je, že tam žil Farrokh Bulsara, takže on tam vyloženě není tabu. Pro turisty je to fajn. A na tom Zanzibaru je taky originální způsob dopravy. Fungují tam takové náklaďáky s korbou, které se jmenují dala dala, což znamená dolar dolar, ono to kdysi stálo asi dolar. Je to fakt strašně levné ježdění a z toho hlavního města, z Stonetown, Kamenného města, na tu nejvzdálenější a nejkrásnější pláž to trvá maximálně hodinu a půl, 2 hodiny. A to jedete mezi těmi černoušky, kteří si tam tahají svoje slepice a husy, na korbu nahoru, všechno, co stihli na tržišti koupit, jste tam s těmi lidmi. Nádherný zážitek, ale trvá pouze dvě hodiny, takže celé ty dvě hodiny si užijete. Kdybych takhle měl jet 19 hodin, tak je to na prd. Být v té exotické destinaci a sednout do toho jejich autobusu, ne MHD, ale příměstskýho nebo toho, co jede na ten venkov, tak to bylo strašně pěkné.

A teď si představte, že tam není žádná dotovaná doprava, všechno si platí, ale je to levné. Je to nastaveno tak, aby si to mohli dovolit. Samozřejmě kvalita je nižší, ale autobusy jsou plné, takže se jim to rentuje. Obvykle dopravcem je ten řidič toho autobusu, má svůj autobus a jede sám na sebe, nepotřebuje žádné zisky, potřebuje se jenom sám uživit. Ač je ta země chudá, tak veřejná doprava tam funguje bez dotací, naprosto spontánně. Tady je to všechno dotované, co zaplatíte z drahého jízdného, je pouze třetina příjmu toho autobusového nebo vlakového dopravce, a další dvě třetiny jsou dotace, takže strašně moc peněz. A přitom v celém tom chudém světě ta veřejná doprava bez dotací funguje možná lépe než tady. Tam nejsou ani jízdní řády, až se ten autobus zaplní, tak jede. Tam prostě hodina, půlhodina nehraje žádnou roli. Takže to nejezdí co 10 minut, ale až se ten autobus zaplní, což je vlastně ta ekonomika, plný autobus, to je i princip našich žlutých autobusů nebo vlaků, že musí být plný autobus. Jezdíme bez dotací, ale musíme mít plný autobus. Samozřejmě jezdíme na čas, nejezdíme, až se to zaplní. A funguje to náramně.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

1. Ohlédnutí za svátky, zážitky z cestování, nejen předvánočního, životní styl Radima Jančury - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

bolest

| svetlo1 | dnes, 14:59
Dobry chcela radu v novembri 8.11 mala pohlavny styk ale hned druhy den dala tab po 24.11 dostala menzest bola u lekara ultrazvuk odbery bolo vsetko negativa j tehotensky test ?asi tri dni ako bola lekara mam bolesty pod brusku v krizoch zas odbery ultrazvuk negativ ze mam lavej strane zvedseny vajecnik chcem sa spitat mozu byt stoho bolest budem vdacna za odpoved

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce