1. Alenka a rodiče

Rozhovor začíná: Představme si, že jsem herečka a obdržela jsem novou roli. Měla bych hrát Alenu Antalovou.

Stejně jako Alena Antalová nemůže přijít na jeviště a místo Dolly nebo Mary Poppins hrát sebe, stejně tak já mám za úkol se dokonale vžít do své postavy, pochopit ji, odehrát ji co nejvěrohodněji a hlavně sdělit divákům její poselství. A právě o toto Alenu prosím, jestli s ní mohu probrat ji samotnou, její život, pocity, kariéru, přání, sny a cíle?

U každého ze zpovídaných začínáme od dětství, jak jinak pro Babyonline. Aleno, jak vzpomínáte na dětství a rodiče?  Měla jste přísnou výchovu?
Já si myslím, že jsem měla velké štěstí, do jaké rodiny jsem se narodila, nebo kterou rodinu jsem si vybrala. Vybrala jsem si opravdu moc dobře. Vyrůstala jsem se dvěma bratry, takže jsme byli velká rodina. Měla jsem babičku, dědečka a vše fungovalo, jak mělo. A myslím si opravdu, že mám jedny z nejlepších rodičů na světě. Nicméně jsem moc ráda, že to dětství mám za sebou, protože podle mě je to velmi těžké období, alespoň já to tak beru a pro mě to tak bylo. A přitom se mi opravdu nic nedělo, žádné hrůzy, já jsem vyrůstala v láskyplném prostředí, ale moje osoba nemá ráda stav, kdy třeba něčemu nerozumím, nebo mám pocit, že jsem malá, že se musím zeptat maminky nebo tatínka. Těžko jsem snášela takové ty křivdy ve škole. Základní škola pro mě byla velmi těžká, jedna z nejtěžších škol.

A bavila Vás škola? Měla jste nějaké oblíbené předměty?
Nenapadá mne, že bych se na něco výrazně těšila. Bylo to pro mě velmi těžké období, protože pár učitelek si na mně vylívalo nějaké komplexy, čemuž jsem nerozuměla. Byla a jsem velký introvert. Moc věcí jsem v sobě dusila nebo jsem se s nimi nesvěřila, nevím proč, možná jsem neměla tu odvahu. U svých dětí bych chtěla docílit, aby tu odvahu našly, aby to v sobě nedusily, abych jim v tom dokázala pomoct a poradit. Je to hrozně těžké, ten život je komplikovaný jak hrom. Mně je v tom životě čím dál líp, protože teď už nemám pocit, že musím všemu rozumět, ani nemusím, zkrátka netrápí mě to. U spousty věcí chápu, proč se tak dějí a neřeším je, nechávám je jen tak plynout, protože si nemyslím, že my jsme ti nejrozumnější, co je vyřeší.

To říká spousta inteligentních žen, že čím dál prochází životem, získává na sebejistotě a zbavuje se nejistot nebo toho, co je v dětství potkalo, takže se cítí lépe.
Určitě, u mě to tak je, že mně je čím dál tím líp a moc dětem držím palce. Protože vím, jak je to dětství komplikované, těším se, až to budu mít s nimi za sebou nebo jim při tom pomůžu.

Měla jste v dětství dostatek volnosti? Mohla jste běhat volně po venku?
Ta doba byla jiná, bylo to určitě jinak než teď. V něčem lepší, v něčem horší. Nevím, jestli je třeba přínosná taková ta svoboda v přístupu k informacím, je to fajn pro dospělého člověka, ale z toho, k čemu se dnes přes internet nebo televizi můžou dostat děti, jsem mírně nervózní. Nemyslím si, že je to tak úplně správně. Ať se, co mají, dozví v pravý čas. Podle mě je to načasování důležité, aby nebyly vystaveny velkým stresům a tlakům. Pro mě televize byla krásná věc, já si pamatuju, jak tatínek vždycky volal: „Děti, přírodopisný film!“ To bylo asi jednou za dva týdny a my se tak šťastně dívali. Ale teď je pro mě televize velký stres, přemýšlím, jestli ji vůbec nezrušíme. Myslím, že je potřeba dětem to dětství co nejvíce ulehčit, být u nich. Já jim nechci nic diktovat, protože si myslím, že to tak není dobře, stejně tak hádat se s nimi, ale chci s nimi růst, inspirovat je a učit.

Mám obavy, zda si naše děti přes tu strašnou přehršel informací v tom budou vůbec schopni udělat pořádek, jestli nebudou těkat z jedné strany na druhou.
Ano, je to náročné na psychiku, na hlavu i jak velké tempo mají ve škole. Předškoláci už se učí v některých školkách psát a počítat, aby to zvládli ve škole. Je to….

..hrozný tlak na výkon asi taky, že? Jaké jste měla v dětství zájmy? Nasvědčovalo v dětství něco tomu, že se vydáte na herectví?
Odmalička. Zpívala jsem, recitovala. Od čtyř let jsem hrála na klavír. Tatínek nás vedl zase ke sportu, atletiku a lyžování jsem dělala závodně.

Obojí? To jste stihla? Tak to je dobrý.
Ano. Když jsem se rozhodovala, kam na střední školu, tak že půjdu na zpěv. Já jsem pozdě dospívala, takže jsem měla úplně dětský hlásek, vůbec jsem nemutovala, proto jsem nešla na operní zpěv, ale na hudebně dramatický obor, který se otevřel v Bratislavě, kde byla muzika a herectví.  Tam mě přijali. Ten umělecký směr mi byl daný od malička. Byl to velký dar. Jiní se třeba chvíli hledají, než zjistí co dělat, někdo se nenajde za celý život. To jsem měla tak trošku zadarmo.

To je velká výhoda. A nemrzelo třeba tatínka, který je chemik - vědec, že jste se nevydala jeho směrem, po jeho stopách?
Nemrzelo ani já bych to nechtěla. Já mám úžasné rodiče. I já mám ke svým dětem jedinou ambici, a to, aby byly šťastné. Je mně úplně jedno, co budou dělat, jestli to bude hra na trubku nebo něco jiného. Jenom chci, aby dokázaly poslouchat ten vnitřek, aby v sobě byly sjednocené a otevřené, aby se v tom životě dovedly vyznat, což je hrozně komplikované i pro dospělého člověka, pro něj možná ještě komplikovanější než pro ty děti, protože ony jsou v lecčem ještě od přírody krásně nastavené.

Vy jste v jednom rozhovoru zmínila, že dnešní dramaťáky, cituji, „jsou pro děti velmi nekvalitní a že ve vystupujících dětech vidíte ty nepravdivé otisky jejich kantorů, co jim natloukli do hlavy, jak to mají dělat“. Chodila jste Vy do dramaťáku?
Já se nechci nikoho dotknout, to jsem řekla asi trošku hrubě, protože já ty dramaťáky neznám. To bych si asi mohla dovolit říct, kdybych je všechny obešla, já ovšem párkrát byla na nějakých recitačních soutěžích v porotě. Zkrátka si jen myslím, že je velmi důležité, kdo Vám řekne ty začátky, ty první informace o všem i o tom herectví, protože Vás může tak mylně zavést, že se potom motáte v bludném kruhu a to je pak v tom herectví velmi těžké.

A kdo Vás, Aleno, uvedl do problematiky herectví, byl to Ľubomír Paulovič z bratislavské konzervatoře, kterého v rozhovorech zmiňujete?
Ano, byl to Ľubomír Paulovič, velmi často na něho myslím a stále z něj čerpám. Byl to právě on, kdo mi dal do mé profese nejvíc. Často si vzpomenu na jeho nejčastější slovo z hodin herecké tvorby, kterým bylo: „Neverím…“

Jak a čím by měl rodič podle Vás rozvíjet v dnešní době herecké sklony nebo komediantství dítěte?
Myslím si, že dítě by mělo být připraveno technicky, tedy, aby i v tom zpěvu bylo dobře vedené, a také fyzicky. Je důležité se o děti starat všestranně, to pak dokážou všechno. Jde o to, aby byly rozhejbané, otevřené, aby byly upřímné, aby byly dobrými lidmi, aby z nich vycházelo, co je nejvíce baví a v tom bychom je měli podporovat. Podporovat dítě v tom, co mu jde, ne v tom, co my chceme, aby z něj bylo. To vzniká potom ta nesouhra u člověka. Děti by měly být fyzicky připravené, aby zatančily, otočily točku, aby fyzicky vydržely co nejdýl. S tím zpěvem je to problém, to jsem právě teď řešila, protože já jsem v podstatě až ve svých skoro čtyřiceti letech našla kvalitního kantora zpěvu, a to mám všechny muzikálové školy v Československu. On mi říká informace, ke kterým jsem se nikdy nedostala. A to je podle mě velký problém a průšvih. Jenom tím, že jsem v něčem takový samorost, že jsem se nenechala tak úplně ovlivnit, ten hlas nemám zničený. Hlas se může zničit snadno. Zvláště u operních pěvců, protože operní zpěv je ještě mnohem větší námaha, mnohem větší dril, a když dostanete špatného kantora, tak to ten Váš hlas může odrovnat, zničit hlasivkový sval tak, že už pak nedokážete zpívat dál, a to Vám bohužel změní celý život. Protože holky jsou nadané, sluch mají a jsou i muzikální, tak jsem se ptala, kdy začít něco dělat s Alenkou. Domluvili jsme se na tom, že budou hrát na hudební nástroj, aby měly povědomí o hudební teorii a vůbec o hudbě, na klavír a s tím zpěvem počkáme asi až po mutaci, až se ten hlas projeví. Neznám totiž nějakého kantora v lidušce, kterého by mi s čistým svědomím doporučili. Už jsme tedy zapsaní na klavír. I když je to těžké z dětí vychovat slušné lidi, je to základ všeho i toho, aby byly v životě šťastné, dokázaly si najít to, co chtějí, dokázaly to poznat.

Vraťme se ještě k rodičům. Rodiče byli 15 let v Kanadě díky tatínkovi, on má snad 15 zaregistrovaných patentů. Víte jakých?
Nevím vůbec, je to něco s papírem, s celulózou.

A díky tomu tam pracoval?
Ano, i teď tam je, přiletí příští týden, on je světový chemik.

Takže on v Kanadě pracuje v nějakém podniku?
Ano, v papírenství.

A měla jste možnost poznat rodinný život v Kanadě? Liší se nějak od toho našeho?
Bylo by fajn se tam narodit. Velkým deficitem je, že ta zem zase nemá historii. Ale v něčem je velmi zdravá, je poznat, že tam nebyly války, život je tam mnohem pomalejší.

I v dnešní době je tam pomalejší?
Ano. Mám pocit, že mnohem jednodušší, otevřenější, např. tam všichni jezdí autem padesátkou, tam se dodržují předpisy.
V Kanadě máte křižovatky, kde jsou ze všech čtyř stran stopky a kdo přijede dřív, jede. Takže se vždycky ti lidi domluví. Tam Vás policie zastaví jen, když něco uděláte, jinak Vás vůbec nestaví. Tam je to v něčem mnohem zdravější. Mám jednu dobrou příhodu, kdy moje maminka říkala kanadské kamarádce v souvislosti s problémem s parkováním na letištích, že našla perfektní parkoviště. Že je hned u východu, že je tam sice napsáno, že je pro zaměstnance, ale že to tam nikdy nekontrolují a může si tam zaparkovat. „No, ale však ty nejseš zaměstnanec,“ reagovala kamarádka. „No, ale tam není žádná závora a to nikdo neví, že nejsi zaměstnanec,“ odpověděla na výtku maminka. „Ale Ty to víš, že nejseš zaměstnanec letiště,“ namítla ještě kamarádka. Ona vůbec nechápala, proč by tam parkovala, když není zaměstnanec letiště. Paralelou by bylo, proč my bychom si vzali ty kukuřice z pole, když ji z druhé strany majitel prodává, tak bychom si ji tam měli koupit. Kolikrát Vás až úplně zamrazí, jak my vlastně přemýšlíme. V Kanadě je i fungující společnost. Lidé v důchodu můžou cestovat po celém světě, protože na to mají peníze, dostávají takový důchod, jaký dostávají, protože jejich ekonomika funguje, stát si to může dovolit. Tady bych to lidem taky hrozně přála, ale nemáme na to. Nemůžeme dávat, když na to nemáme, bohužel. Mně první je to líto a hrozně bych chtěla, aby se i naši starší lidé měli tak dobře, že budou jezdit na dovolené po celém světě.
Takže je to paráda, ta Kanada je krásná zem, ale narodíte se někde jinde a s tím se nedá nic dělat. Za měsíc v cizím státě se ve mně tak probudí kořeny, že se hrozně těším podívat na starý dům, do divadla, je to úplně zvláštní.

Stýská se Vám?
Ano, a to přitom nejsem vůbec žádný nacionalista, mám na mysli nějaký patriot, já jsem vázaná na lidi, ne na místo, ale hrozně se vždycky těším domů. To jsou takové ty věci, co jsou mezi nebem a zemí a nedají se vysvětlit a vždy se ve Vás probudí.

Pocit domova.
Ano, je to pěkné. I Evropa už mi přijde jako domov, když už přeletím ten oceán, tak se cítím doma.

Vy jste říkala, že jste narozena ve znamení Lva, tohle si dokážu představit, mám to dvakrát doma, jednou dokonce v ženském vydání s narozeninami 5 dní po těch Vašich. Ale řekla jste, že ascendent máte ve štíru a měsíc byl v rybách. Co to znamená? Vystihuje to nějak člověka? Zabýváte se více astrologií? Věříte jí?
Někde jsem viděla nějaký rozbor, podle kterého se na mně projevují hrozně protichůdné vlivy. Mám zvláštní všechno, někdy se projevím jako typický lev, potom jako citlivá ryba a nakonec jako štír. Ale stejně si myslím, že je to všechno ještě trochu jinak, protože my jsme tak malí páni na tom světě, myslím lidi, a tak hrozně si o sobě myslíme, až je to k smíchu.

Třeba jsme pro někoho takhle malí mravenci, třeba se na nás koukají…
Spíš se námi baví, smějí se našemu egu a tomu, že si myslíme, jak hejbeme světem, ale houby hejbeme světem, hejbeme jen nepodstatnými věcmi.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová

Další části rozhovoru:

2. Život před Josefem
3. Muž s velkým M
4. Matkou na plný úvazek?

5. Kariéra a další radosti

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

1. Alenka a rodiče - diskuze

  • Velmi zajímavý pohled na kanadský život. Tady by to tak pěkně nefungovalo, bohužel
    tygřímáma   | 05.09.2012 11:36:10
    Reagovat | URL příspěvku
  • Super
    Diky, tady tyhle hloubkove rozhovory mam rada.
    To detstvi vnimam stejne jako ona. Ac jsem ho mela hodne stastne, tak je mi lip ted, kdy se rozhoduju sama.
    A to nase skolstvi... pekne jsem se s ucitelama hadala o svou pravdu.
    zajic   | 03.09.2012 17:14:31
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobrý den, s partnerem jsem měla první pohlavní styk před měsícem ani ne měl kondom a neudělal se do mě. Durhý pohlavní styk s partnerem,měl kondom a pro jistotu se neudělal. Pak došlo k mazlení, penis do mě nezasunul ale jen mi přejížděl penisem od po klitorisu po otvoru pochvy(ale nezasunul) to se také neudělal. Před týdnem o víkendu. Všechny styky co jsem s ním měla nebyl ani pořádný sex bála jsem se docela tak to do mě ani moc hluboko nezasunul. Už měsíc jsem nedostala měsíčky. Mám se začít strachovat ? Mám si udělat test nebo zajít rovnou k doktorovi ? Je mi 15 let. Je to ode mne nezodpovědné ale nevím kam se mám obrátit

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce