Inzerce
Inzerce
Inzerce

Rodíme společně s BOL - představení maminek

V říjnu 2012 narozením Apolenky Evěsantos skončila jedna etapa Rodíme společně s BOL, a byla by velká škoda (zvláště, když tu máme tolik nastávajících maminek) nezačít projekt nový!

Je tu tedy nové „Rodíme společně s BOL“.

Opět se Vám představí 7 maminek, které většinou znáte z diskuze, v různých týdnech těhotenství. Maminky se nám týdně budou svěřovat s tím nejzajímavějším, co prožily. Dozvíme se i, jaká vyšetření absolvovaly, jak se daří jim a v neposlední řadě jak se daří miminku.

Třeba to bude motivovat i Vás k těhotenství :), nebo Vás ostatní budoucí maminky k tomu, abyste se podělily o zajímavosti z Vašeho těhotenství.

 

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Inzerce

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

 

Inzerce

Které maminky se projektu účastní?

A nyní už je řada na našich nastávajících maminkách, aby se nám představily:

Angieblack (29 let, druhorodička, 11. týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Je mi 29 let, jmenuji se Veronika a bydlím s partnerem Vaškem a naším dvouletým synem Adamem v poměrně velké vsi nedaleko Prahy. Obýváme rodinný domek s ještě jedním členem rodiny, fenkou Angie. S partnerem jsme spolu skoro 9 let, ale známe se vlastně už od páté třídy základní školy, kde jsme se nesnášeli. O dítě jsme se začali snažit asi po pěti nebo šesti letech známosti, kdy už jsme si tak nějak říkali, že je čas. Sice se zadařilo po třech měsících, ale  nedopadlo to. Výroba Adama nám trvala skoro rok, už jsem si i píchala hormony a čekalo nás vyšetření na neplodnost. Pak jsem si našla jinou práci, přestala jsem se na to tak upínat a povedlo se. Těhotenství bylo celkem bezproblémové, začátek sice byl těžký, trpěla jsem na hematomy a po předchozím potratu jsem byla víc sledovaná, měla jsem a mám pečlivého doktora, i když teď už je to tedy doktorka. Adámkovi se na svět nechtělo, asi až do 39tt pořád rostl a rostl, chodila jsem na biometrii každý týden, protože nesestupoval, ale ani doktoři to prostě neodhadli. Nakonec se narodil po 20 hodinách od prasknutí vody císařským řezem, o který už jsem na kolenou prosila ve sprše, pro nepoměr velikosti pánve matky a dítěte. Voda mi totiž praskla asi v půl čtvrté ráno, takže jsem vlastně byla celou dobu vzhůru, spát jsem nemohla, protože jsem měla neustále kontrakce, které k ničemu nevedly. Prostě na mě byl moc velký, naměřili mu 4,17 a 53 cm. My máme v rodině z mamčiny strany velké děti, pod 4 kg snad žádné dítě nebylo, strýc měl dokonce přes pět kilo.

AdámekKdyž byly Adamovi necelé dva roky, všechno se ustálilo a já se na to cítila, tak jsme si začali říkat, že bychom zkusili druhé, abych přešla z jedné RD na druhou. Adam nám trval dlouho, tak jsem si říkala, že to tak rychle nebude a zkusili jsme to v září poprvé. Jaké bylo moje překvapení, když menstruace nedorazila a já zkusila udělat test. Dvě čárky na mě vykoukly hned. No, trochu šok, teda hodně šok, najednou jsem vůbec nevěděla, jestli ho vůbec chci a opravdu mě to hodně zaskočilo. Teda jen mě, tatínek to bral jako samozřejmost, hned to vyžvanil v práci a chlubil se, jaký je frajer. K dnešnímu datu jsem 8+4 a vše je v pořádku. Já taky, až na občasné  nevolnosti, motání hlavy, které mě ale pronásleduje už asi 4 měsíce, jsem v pohodě, není moc čas se tím nějak zabývat, což je možná dobře, ale i mě to trošku mrzí. Další dítě mít asi nebudeme, teda já už nechci, dvě mi budou stačit, tak bych si to ještě chtěla užít. Je mi i jedno, co to bude, možná trochu radši bych chtěla holčičku, ne kvůli tomu, abych si z ní udělala princeznu, ale kvůli té zkušenosti. Když už mám toho kluka, tak bych chtěla zkusit i tu holčičku. Ale když to bude další kluk, taky budu ráda.

MartiHy (26 let, prvorodička, 16. týden těhotenství při odstartování Rodíme společně s BOL)

MartinaJmenuji se Martina Hybner a žiju společně s manželem v Anglii ve městě Crewe, oblast Cheshire. Do Anglie jsem se dostala právě kvůli němu před dvěma a půl lety. V současné době pracuji jako ošetřovatelka v domově pro seniory. Za pár měsíců mi bude 26 let a právě začínáme 16. týden těhotenství. Když jsme si s Davidem před rokem v červenci řekli své ano, ani ve snu by mne nenapadlo, že prcka stihneme stvořit téměř do roka a do dne. Pořád jsem si říkala, že jsem ještě moc mladá a nepřipravená. O miminku jsme s mužem začali mluvit na jaře, jenže já jsem se snažila pořád odsouvat vysazení antikoncepce. Pořád jsem měla v sobě pochybnosti, jestli je opravdu ten pravý čas, jestli to zvládnu. Ale naštěstí mi manžel tolerantně řekl, že mám prášky vysadit až budu připravená. Tak se stalo, že jsme jako blázni pomalu začali shánět všechny ty malinkaté věcičky, postýlku a vše potřebné, pro našeho ještě nepočatého šmoulíka. Pokoj pro miminko se pomalinku plnil, až už nebylo skoro co vymyslet ke koupi. A mě to nedalo a každý den jsem se do pokojíčku mezi ty miniaturní věcičky a hračky schovala a tiše se kochala. Až jsem konečně dospěla k závěru, že už čas nadešel.

NovomanželéTak jsem v červnu vysadila antikoncepci a s plánem otěhotnění až po třetím měsíci jsem čekala, co se bude dít. I tak jsem si celá nedočkavá skoro co dva týdny dělala testy, jestli už, nebo ještě  ne :-D Každý byl negativní. Pokaždé jsem cítila nejdřív úlevu, ale vzápětí hned zklamání. Až na konci srpna jsem si řekla, že už si žádný test neudělám a budu mít klid. Čekala nás v září dovolená, tak jsem na jednu stranu byla i ráda, že si ji užijeme ještě naplno. Asi týden na to se dostavily pochybnosti. Zpoždění 4 dny a neustálé narážky Davida, že určitě už jsem těhotná. I přesto, že jsem to odmítala, jsem neodolala a udělala si poslední test a kupodivu byl pozitivní. V ten moment se pro mne skoro všechno změnilo. Okamžitě jsem přestala kouřit, mou oblíbenou kávu jsem vyměnila za kávu bez kofeinu a do jídelníčku jsem zařadila jogurty, které jsem už nějaký ten rok nesnesla. Život se mi změnil ze dne na den a mě to naštěstí nevadilo. Manžel byl neskutečně šťastný a začal být neuvěřitelně pozorný. A za dva týdny nás čekala dovolená, ale i náročné cestování.

Inzerce

Antara (31 let, druhorodička, 17. týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Antara s rodinkouAhoj, jmenuji se Jana, je mi 31 let a žiji se svým přítelem Honzou a 18 měsíčním synem Vašíkem v Kostelci nad Labem, kam jsme se přistěhovali teprve nedávno. Čekám druhé dítě a termín vychází na 24. dubna, přičemž já mám narozeniny 22. a Vašík 26. Takže to vypadá, že do rodiny přibude další malý paličatý Býček :) Tohle druhé těhotenství je trochu neplánované, ale to už koneckonců bylo to první, takže jsem na překvapení zvyklá. V roce 2009 jsem prodělala těžkou zmutovanou chřipku, která mě málem zabila, musela jsem téměř 4 měsíce léčit a doteď nemám imunitu a štítnou žlázu úplně v pořádku. Takže když jsem v létě 2010 otěhotněla, byla jsem já i moji lékaři v šoku, protože podle jejich prognóz mně otěhotnění mělo trvat několik let a ne jen 4 měsíce. Ale co, třicítka na krku, takže volba byla jasná, dítě si necháme. První 4 měsíce byly nic moc, bylo mně pořád špatně, ale pak to přešlo a já si těhotenství celkem užívala. V práci mě šetřili, doma taky, žádné bolesti, jógu jsem cvičila bez problémů až do 30 týdne, prostě pohoda, klídek. Pak se vše začalo komplikovat, když Vašík zůstával tvrdošíjně v příčné poloze, což je zhruba 0,5% případů, prostě exotika. Takže od 32. týdne jsem musela každý týden chodit do rizikové poradny v Motole, kde se na mě chodili učit medici :), protože příčná poloha je unikát a po zbytek času jsem trčela doma, protože jsem měla zakázané vycházky. Vašík se narodil 4 dny po mých 30. narozeninách císařským řezem, kdy byl 39+6. Plánovaný byl císař až o pár dní později, ale praskla mi voda, takže nakonec jsem musela hodně rychle na sál, aby mi nepraskla děloha. Pobyt v Motole byl otřesný, byla jsem prostě jen další kus masa, takže tentokrát jsem rozhodnutá rodit v menší porodnici, konkrétně v Neratovicích.

Vašík byl od narození hodně aktivní dítě, což mu vydrželo dodnes, jen se k tomu přidala ještě totální paličatost a neposlušnost :) Takže o druhém dítěti jsme začali uvažovat, až když mu byl rok, s tím, že mít jedináčka doma je hloupost, ale počkáme, až mu budou tak 3 roky, abych se z toho nezbláznila. V červnu jsem se tedy rozhodla po vzoru Nadule darovat vajíčka, podstoupila jsem řadu vyšetření a nakonec jsem se dozvěděla, že sama mám vajíček málo, jsem téměř neplodná a abych otěhotněla, budu muset podstoupit hormonální léčbu. Trochu mě to mrzelo, ale takový je život, říkám si aspoň nebudu muset brát prášky. Hmm omyl :)

Hned v červenci po jediném sexu jsem otěhotněla :) Z přítele si dělají v práci srandu, že je alfasamec pomlčka plemenný býk a já byla těhotná na stěhování, což jsem fakt neplánovala. Ke všemu hned od 5. týdne začalo zvracení, ale takové, že jsem zvracela třeba 20x denně a doktorka mi musela nasadit Torecan. A k tomu se starejte o rok a půl staré dítě...brrr. Jen co se to trochu uklidnilo, tak abych ho mohla vysadit, dostala jsem týden před stěhováním angínu a penicilin. Po týdnu přešla angína v zánět průdušek a následovala další ATB a do toho probíhalo stěhování. To bylo minulý týden...teď už je mi naštěstí líp, příští týden jdu na UTZ v 16. týdnu, takže doufám, že prcek je v pořádku.

Inzerce

Zuzka.F (28let, prvorodička, 22 týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Jmenuji se Zuzka, je mi 28 let, jsem diplomovaná dětská sestra a pracovala jsem na nedonošeneckém i novorozeneckém oddělení v Mladé Boleslavi. Nyní pracuji v soukromém zařízení na hlídání dětí, kde máme víceméně jesličkový provoz. Dlouho jsem se těhotenství bránila i z důvodu zkušeností z práce, kde jsem viděla jak porody, tak nedonošené děti a byla to taková zkušenost, že jsem se dlouho rozmýšlela, zda do toho jít osobně. Druhá moje myšlenka byla ta, že chci otěhotnět do 30 let z důvodů právě méně komplikací.

Na svatběTakže nakonec jsem se přemluvila a letos na jaře vysadila prášky a souběžně jsme začali plánovat svatbu dnes již s manželem (33) po 7,5 letech vztahu jsme i dostavěli domeček, takže zatím vše navazovalo, jak mělo. Jak už jsem řekla, poznali jsme se před 7.5 lety na horské chatě na silvestra, takže naše výročí seznámení nemůžeme zapomenout je to vždy 1. 1. On je skladník v jedné německé firmě v Mladé Boleslavi a jeho druhý zájem a největší koníček je elektronika, hlavně co se týká hudby, občas dělá i Dj hlavně na svatbách a podobných akcích. S výškou 205 cm a příjmením Anděl je opravdu nezaměnitelný :-) Když jsem mu říkala, že mimi v břiše už slyší, ihned naladil hudbu ze svých bedýnek se slovy „musí si zvykat.“ Abych nezapomněla na našeho člena rodiny 5letou dobrmanku. Zatím je to náš jedináček a plně nám dítě nahrazuje, jsem zvědavá, jak příjme na jaře konkurenci. Ale myslím, že to bude nejvzornější pečovatelka a hlídačka kočárku.

Ze zkušeností kamarádek jsem věděla, že otěhotnět není tak lehké, a že to jistě bude trvat minimálně půl roku. Takže jsem se pustila do příprav svatby, která se konala 11. 8. 2012. Nicméně 11. 7. 2012 jsem si během příprav svatby koupila i těhotenský test a nevěřila jsem vlastním očím - dvě krásné čárky. Večer vše oznámila příteli, který nejdříve nevěděl, co mu ukazuji, po vysvětlení, že se jedná o těhotenský test pozitivní, ještě prohlásil a to je tvůj? Chudák to nemohl nějak vstřebat:-) Ale radost byla zřetelná. Potvrzení na ultrazvuku bylo 6. týden 2. 8.  Rozhodla jsem se nikomu nic neříkat, ale nastal den svatby a hrozilo, že mě kamarádky budou zvát na panáky, a tak jsme tuto novinku oznamovali celé rodině na svatbě, to jsem byla 8. týden. Maminky ten den už nestíhaly hledat kapesníky pro dojetí.

Ve 12. týdnu jsme dostali těhotenskou průkazku s termínem porodu 20. 3. 2013 a fotečku z ultrazvuku a bylo již krásně vidět, jak se odráží nohama a mrská sebou jak divý. Až tam mi asi došlo, že je to pravda a v mé těhotenství jsem začala konečně věřit. Jelikož mi pořád nic nebylo, kromě bolestí prsou a jejich růstu což bylo ke vší spokojenosti. Jelikož má manžel 205cm výšku bylo už teď vidět, že si mimi dělá okolo sebe hodně místa, aby dohnalo tatínka ve vzrůstu. No a přišla první viróza, rýma, kašel, teplota 37. 3. Jsem hrozně náchylná, jak pracuji s dětmi, nedá se tomu zabránit.

Další pozvání paní doktorky bylo na 16. týden, kde mě odebrali snad většinu krve :-) na genetické testy. To jsem byla nervózní a asi za týden jsem si volala na výsledky. Tak genetika je v pořádku. Krásná zpráva. Také od 16. týdne cítím pohyby. Přišla další viróza, kašel, rýma, 37. 3 a do toho jsem ještě snědla nějakou pomazánku, co jsem neměla a poprvé v životě jsem zvracela. Hrozný zážitek, ale naštěstí jsem se z toho brzy dostala.

20+2 jsme byli na další kontrole, kde proběhl tzv. velký ultrazvuk. Bylo to krásné, prohlédli jsme si malé od hlavy k patě a vše vypadalo v pořádku. Paní doktorka oznámila, že už ví i pohlaví, ale to my vědět nechceme, protože je to překvapení na den porodu. Beru to jako odměnu za porod dozvědět se to až tam. Doufám, že zvědavost vydržíme. Tatínek preferuje kluka, já hlavně zdravý mimčo, takže to necháme osudu. Stejné to máme zatím se jmény, ty jsou asi vybrané, ale veřejné až v den narození. Takže je to u nás taková detektivka. Paní doktorka nám vytiskla fotečku, kde už vypadáme velcí, ale odhad váhy je zatím 330 g, takže musíme ještě hodně přibírat, alespoň o jednu nulu navíc :-). Další návštěva u paní doktorky je plánována na 29. 11., tak se těšíme.

Jinak mám pořád hlad a to na teplé jídlo, takže já, která jsem nikdy nevařila, teď vařím, jelikož mě rohlíky ani chleba nelákají. Nemám žádné speciální chutě ani nechutě. Jediné, co jsem za celou dobu nesnědla, je ryba. Vůbec na ní nemám chuť, i když vím, že bych jí jíst měla. Tak snad nenastanou žádné problémy a zbytek těhotenství bude takový jako do této doby.

V pátek 9. 11. jsem byla u obvodního lékaře, kde jsem si šla původně jen pro razítko do průkazky. Jenže v moči mi našel krev a cukr, takže jsem se zase pěkně vystresovala. Řekl mi, že neví, zda ta krev je z moči, nebo z dělohy, a že se to musí vyšetřit. Moč jsem ještě ten den nesla na biochemii a mikrobiologii do laboratoře v nemocnici. Na cukr mi řekl, že si mám v pondělí dojít na glukozo-toleranční test kvůli cukrovce. Tak jsem to konzultovala s mojí gynekoložkou a ta mi řekla, že test na cukrovku se dělá až ve 24. týdnu, a že já jsem 21. týden, že to ještě nebude objektivní. Tak jsem nevěděla koho poslechnout. V sobotu jsem si zašla na nedonošenecké oddělení, kde jsem předtím pracovala, naše sloužící doktorka mi řekla výsledky moči, takže bakterie tam žádné nejsou a cukr již taky ne. Jen ta krev a stopa bílkoviny. No myslí si, že zánět močového měchýře to asi nebude, ale říkala, že to bude jen podrážděná močová trubice a odtud ta krev. Jinak na ten test asi nepůjdu, jelikož ten cukr tam již nebyl. Počkám až na ten 24. týden. Pak jsem si uvědomila, že jsem ráno snídala sladké a večeřela také sladké, takže jsem to asi přehnala ten den s cukrem a on se mi vyloučil do moči, takže už si dávám pozor na sladké. Snad bude už dál vše dobré, uvidíme.

Lillynka (31 let, druhorodička, 23. týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Maminka s tatínkemAhoj, jmenuji se Lenka a je mi 31 let. Celý život bydlím v Praze a přesto mě náhoda, nebo osud zavedli až na druhý konec republiky, kde jsem poznala svého současného partnera. Tatínkovi Robertovi je 33 let, pracuje jako elektrikář a pochází z Českého Těšína. Několik let strávil v USA, kde se seznámil s Janney, kterou tu všichni moc dobře znáte. A právě díky ní, jsme se my dva seznámili. Co o něm ještě říct? Má rád cestování, což je naše společná vášeň, a jsem ráda, že se dokázal tak hezky sžít i s mojí dcerou Markétkou.

Na Babyonline chodím už v podstatě od jeho začátku. Našla jsem tu spoustu milých kamarádek a právě jedna z nich mě při své návštěvě v roce 2010 přesvědčila k návštěvě Ostravy a tamějších holek Bolek, s možností přespání u jejího kamaráda z Ameriky.  A protože jsem pro každé dobrodružství, tak jsme se tam společně v srpnu 2010 vydaly. Už když jsem ho zahlédla při výstupu z vlaku, tak se mi podlomila kolena, zásah na první pohled? Asi ano a přesto celé 4 dny probíhaly absolutně nijak.

Lillynka s bříškemZ jeho strany nezájem a já se nedivila, co by také dělal s holkou, která už jedno dítě má? Ale když jsme odjely, jaké mě čekalo překvapení, že jsem od něj našla vzkaz na facebooku. Od toho dne jsme si psali každý den a já se na konci září rozhodla udělat zásadní krok a zjistit, zda mezi námi může být i něco víc.  A co myslíte? Může! Po pár víkendových setkání a tříměsíčním pendlováním mezi Prahou a Českým Těšínem jsme se dohodli na společném bydlení, a tak první Vánoce jsme oslavili již ve společné domácnosti. Po roce a čtvrt jsme se dohodli, že zkusíme zapracovat na miminku. Povedlo se, ale v 7. týdnu jsem potratila. Dodržela jsem tříměsíční pauzu a pak jsme to zkusili znova a povedlo se. Na naší letošní dovolené v Rakousku jsem si už byla naprosto jistá, že se to povedlo a to uběhlo jen pár dní od početí. Byl to takový šestý smysl. Po návratu z dovolené jsem si udělala test a byl pozitivní, ale návštěva mého gynekologa mě hodně zklamala, těhotná nejste, zněl  jeho verdikt.

Nepochybovala jsem o své pravdě, a tak jsem změnila lékařku, která mne ale objednala až na začátek srpna. To už mi začalo být trochu špatně, prsa mě bolela a testy stále vycházely pozitivně. Paní doktorka mi těhotenství samozřejmě potvrdila, s tím, že jsem právě ukončila 7. týden. Jen jsem okamžitě dostala neschopenku, kvůli dvěma hematomům, které by mohly těhotenství ohrozit. Pro mě to ale byla krásná zpráva, nicméně ten den nastoupila moje babička do nemocnice na dost závažný zákrok. Operace dopadla dobře a já byla šťastná, že zas budeme vše prožívat spolu. Pro nezasvěcené, s babičkou jsem od smrti dědy žila v jedné domácnosti skoro 10 let. Bohužel zničehonic zemřela. Týden před svými narozeninami, i přesto, že operace dopadla dobře a doktoři jí chtěli pustit domů. To byl pro mě velký zlom, psychicky jsem se zhroutila. Vypnula jsem telefony, vždycky když jsem odvedla Markétku do školky, lehla jsem si a spala. To jediné mi pomáhalo. Po týdnu jsem to doma sama nevydržela a nechala jsem si doma i Markétku, aby mě držela nad vodou. Bylo to hodně těžké období. Radost z miminka a přesto velký smutek, který do dneška nepřešel. Často slýchávám, život za život. Asi to tak mělo být. Babička uvolnila cestu novému životu a tak proto, pokud to bude holčička, bude nosit její jméno - Alena. Vy už samozřejmě některé víte, koho čekám, ale protože tatínek si to nepřeje vědět, až do posledního dne mého deníčku, nebudu pohlaví dítěte specifikovat. A kdyby to tedy byl chlapec, byl by to Jan, jako Robertův táta. Po dvou měsících jsem se na konci září vrátila do práce, 6 hodinové vycházky byly nedostatečné a já se potřebovala vrátit k normálnímu životu. Mimčo bylo v pořádku a přesto, že se paní doktorka netvářila moc nadšeně, dostala jsem svolení. Pracuji jako účetní ve správě nemovitostí, a tak je má práce dost stresová, vzhledem k samým závěrkám atd. Ale máme nového kolegu, kterému postupně předávám svou práci, abych kdykoliv mohla odejít. Momentálně jsem ukončila 22. týden, a konečně mi začalo být dobře. Na začátku listopadu mě čeká další kontrola, a tak jsem zvědavá, jak se děťátku daří.

MarkétkaTolik o mně. Ještě bych měla prozradit, že mám doma skoro šestiletou holčičku Markétku z prvního nevydařeného vztahu. Jako svého tátu přijala mého nového partnera na tolik, že mu říká tati. Zbožňuje ho a já jsem ráda, že fungujeme společně jako rodina. Markétka navštěvuje poslední rok školky, je nadšená předškolačka. Má spoustu kamarádů a taky prožívá svou první lásku.:)). Chodí na Základní uměleckou školu na hudební výchovu pro předškoláky a v rámci školky na předškolní výchovu, kde se věnují grafomotorice a celkově všemu, co bude potřebovat k zápisu do školy. Také chodí na keramiku, a moc jí baví. Jsem zvědavá na její výrobky, zatím jsou pro mě zahaleny tajemstvím :). Na sourozence se moc těší, je jí jedno, jestli to bude bráška nebo sestřička, hlavně, když dostane parťáka nazlobení :). Už se moc těšíme, přesto do března ještě zbývá dost času.

Brouček s lampionem :-)Jak u nás vypadal poslední týden? Většinou se nic moc neděje, protože naše dny jsem poměrně stejné. Oba chodíme do práce, Markétka do školky, a tak o zážitky máme maximálně víkend. Ale blíží se prosinec, takže o zábavu budeme mít postaráno. Ve čtvrtek měli ve školce lampionový průvod s názvem „Uspáváme broučky“. Letos již druhý ročník. Třídy ve školce jsou totiž rozděleny podle různých broučků, od berušek, přes motýlky až po čmeláky. Letos to bylo tak, že si děti měly do určitého termínu přinést do školky kamínky, které si po tom pomalovali. Takže Markétky kamínek byl jako čmeláček, moc se jí povedl a doufám, že až se broučkové na jaře probudí, tak si ho přinese domů. Lampiony si děti také vyráběli sami, naším úkolem bylo sehnat pouze tyčku se světýlkem. Udělali jsme krátký okruh po Zbraslavi a skončili ve školce na zahradě, kde děti zazpívaly ukolébavku a uložily broučky do košíku. 

 V pátek jsme si s kamarádkou zašla do Bio Zahrady, což je kavárna, která se specializuje na prodej  bio potravin, ale hlavně je to příjemné prostředí,  kde si můžete dát kávu a třeba domácí dort. A můžu vám říct, že některé jsou opravdu povedené, třeba jablečný štrúdl nemá chybu. Večer jsme se s Robertem vystřídali, on jel na oslavu narozenin a já si užívala poklidného večera. Dokud nepřišel. V půl 1 v noci byl dost společensky unavený a nakonec usnul u Markétky v postýlce, protože ona spala u nás. 

 V sobotu jsme byli na nákupu, který probíhal na můj vkus hodně rychle, ale když hlavě rodiny nebylo moc dobře, nedalo se nic dělat. Byli jsme v Globusu a Markétka mě dorazila hláškou, jééé mňam ochutnávky a stála u každého stolečku a všechno musela ochutnat :)

Na neděli jsme měli rezervovaný stůl i s mými rodiči v pětihvězdičkovém hotelu Marriot, v restauraci Middtown Grill. Loni na Vánoce, když jsem zoufale sháněla dárek pro tátu, jsem objevila stránky, kde prodávají zážitky např. do lepších restaurací a nabídka tohoto hotelu byla hodně lákavá. Našim se zalíbila, a tak jsme si jí letos koupili ještě jednou. Jedná se o nedělní brunch od 12-15 h, kde na vás čeká velký švédský stůl včetně snídaňového koutku, salátového baru, baru s mořskými plody, výběrem teplých jídel, a dezertů. V ceně jsou samozřejmě i veškeré nápoje. Na uvítanou jsme dostali skleničku Prosecca a Markétka dětské šampaňské. Dozvěděli jsme se i že veškeré maso si dovážejí z USA, kvalita je opravdu hodně znát, že vína jsou z Chile a jsou domácí a nikde jinde než v síti Marriot je neochutnáte. Markétku asi nejvíc zaujala čokoládová fontána a domácí zmrzlina. Pro nás to byl opravdu nezapomenutelný zážitek, který jsme ukončili procházkou po centru Prahy. 

Na pondělí jsem měla naplánovanou návštěvu v poradně. Jenže ráno jsem musela stihnout ještě dětskou doktorku, protože Markétka přes noc začala příšerně kašlat a byla k nezastavení. Verdikt, zarudlý krk a zvětšená mandle a nařízený klid. Ještě že moje mamka pracuje pár metrů od ordinace a nebyl tedy problém jí tam Markétku nechat. Miminko je v pořádku, roste, nic mu nechybí. Paní doktorka sice říkala, že ho málo krmím, že je drobnější, ale jinak se zdá, že mu nic nechybí. Pobavila mě hláškou, že je sice maličké, ale nohu tu tedy má velkou :). Nevím kolik měří, ale váhový odhad je necelých 400 g. Podle poslední menstruace jsem byla v pondělí na konci 22. týdne, ale podle UTZ jsem na začátku 22. týdne. Termíny porodu tedy mám dva, jeden 12. 3. 2013 a druhý 21. 3. 2013. Zatím jsem přibrala 5,5 kg. Miminko je hodně živé, dost často mě kope, hlavně ráno a večer a taky je to trochu citlivka, jak paní doktorka zmínila, že má vyprázdněný močový měchýř, celé dotčené mě nakoplo :). A taky je trošku tvrdohlavé, v břiše má hodně místa a stejně se tlačí dole a nenechá se přesvědčit k jakémukoliv posunu. 

Poslední dny jsme tedy doma, Markétka je naštěstí hodná a já mám čas na věci, které zas tak moc nestíhám. Uklidila jsem, vyžehlila a hodně si s Markétkou hrajeme. Ale ta nejvíce času tráví tvořením u svého stolu, nebo skládáním si puzzle. Zítra máme v plánu zajít na kontrolu k paní doktorce, ale vypadá to, že nás nechá ještě pár dnů doma. A co přinese víkend? To se ještě uvidí :)

Janney (29 let, druhorodička, 34. týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Janney s rodinkouJmenuji se Jana a ještě pár měsíců mi je 29 let. Mám manžela Terryho a dceru Violu, které je 4 a půl. Narodila jsem se a do 24 let jsem žila v Praze. Nyní žijeme v USA, v jihovýchodní části státu Washington v souměstí s 260 000 obyvateli, nicméně kulturou připomíná spíše maloměsto. Někteří možná znáte můj příběh zde z babyonline, a tak jen stručně připomenu.

S mým nynějším manželem jsme se seznámili v Americe v Coloradu, kde jsem pracovala v roce 2006/2007. Mé první těhotenství bylo neplánované a věci se tak seběhly docela rychle a v únoru 2008 se nám v Praze - Podolí narodila krásná holčička Violka. Tehdy můj přítel v Čechách ale zůstat nadále nemohl a bylo potřeba mi zažádat o víza, abychom se za ním mohly přestěhovat do USA. Odjel, když bylo Violce 2 a půl měsíce a sešli jsme se až po 9 měsících, kdy jsem konečně měla v rukou víza a Violka americký pas. Krátce na to jsme se v USA vzali a následně přestěhovali za další prací do města, v němž žijeme teď. Od začátku jsme věděli, že nechceme mít jen jedno dítě, ale vzhledem k náročné situaci jsme se rozhodli počkat delší dobu, než pořídíme Violce sourozence. Já jsem také neměla vůbec lehký porod a určité trauma cítím doteď a tak jsem na to nespěchala. Na druhou stranu jsem si přála, aby děti neměly mezi sebou větší věkový rozdíl než 5-6 let.

S jeho prací vypadalo všechno ustáleně, já jsem po dalším ohromném papírování dostala Zelenou kartu a tak jsme v roce 2011 začali mluvit o druhém dítěti. Dvě věci vyplynuly z naší konverzace jasně. Já jsem se chtěla ještě před druhým dítětem podívat zpátky domů do Prahy a manžel si nepřál přivést miminko do dle něj malého pronajatého bytu. Naplánovaná cesta do Čech byla tedy na léto 2012 a my se začali rozhlížet po možnosti koupi vlastního domu. (Byty se tu v podstatě neprodávají, je tu hodně prostoru a tak se zde do vlastnictví kupují pouze domy a jsou poměrně dostupné). Zjistili jsme, že můžeme dostat celkem výhodnou hypotéku a po několika měsících se nám podařilo najit dům, do kterého jsme se v půlce února 2012 přestěhovali.

Janney s bříškemCo se týče dalšího těhotenství, je pravda, že jsem si nejdříve myslela, že počkáme, až se vrátím z Čech, ale pak jsem se rozmyslela a rozhodla se, že by vlastně vůbec nevadilo, kdybych byla těhotná v Čechách. Rychleji by mi dle mého názoru dlouhé těhotenství uběhlo a děti by k sobě měly věkově blíž. Také dítě do 2 let má letenku zadarmo a tak, pokud bychom opět do Čech chtěli přijet v létě po 2 letech, miminku by bylo 1 a půl roku a krásně by to vycházelo. Jen by vše muselo klapnout tak, že by návštěva Čech proběhla mezi mým 3. - 6. měsícem těhotenství. Abych si stihla zde najít doktora, aby případné ranní nevolnosti už pominuly, a zase abych nazpět letěla před sedmým měsícem, kdy už aerolinky na palubě těhotné nechtějí. Tak jsem od února vysadila antikoncepci a začali jsme se od druhé půlky února snažit. V únoru na testu nic nebylo, v březnu také ne a tak jsem v dubnu už ani nedoufala. Navíc v květnu už bychom se snažit nesměli. Letenky byly koupené na začátek června a já bych nechtěla otěhotnět tak blízko té dovolené a vlastně to zjistit až tam, sama. No a ejhle, v dubnu byly na testu 2 čárky (tedy na místním testu 2 znamínka +). Nakonec to tedy vyšlo, jak nejlépe mohlo. Od rána jsem to vydržela jen do odpoledne, kdy jsem to manželovi řekla. Samozřejmě na mě padl trochu stres z toho faktu, že budu rodit zde v USA poprvé a tak vůbec nevím, jak to tady chodí, který doktor je dobrý, kolik mi hradí pojištění a podobně. Také jsem nevěděla, jak se zde budou tvářit na to, že na 3 měsíce z jejich péče odjedu a naopak, jak se budou tvářit v Čechách - zda mi poskytnou normálně gynekologickou péči.

 A jak tedy probíhá mé těhotenství a jak se vyřešily některé mé obavy?

Díky kamarádkám jsem na jisto co nejdříve volala do ordinace doktora, který bere jen těhotné pacientky a také je potom u porodu v nemocnici. Měla jsem štěstí a vzal mě. Nicméně zde vás před osmým týdnem těhotenství ani na prohlídku nezvou. Já byla tak na první prohlídku a ultrazvuk tak objednaná v 9 a půl týdnech. Vysloveně na poslední chvíli, protože pár dní na to jsem odlétala do Čech. Krátce po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná mi začalo být hodně špatně. Nejen, že mi bylo na zvracení, ale také jsem pořádně zvracela třeba 3x denně. Nemohla jsem skoro nic jíst. Po pár dnech to bylo maličko lepší a zvracela jsem méně často, ale pořád jsem nebyla ničeho schopná. Z každého pachu se mi zvednul žaludek a bylo mi na omdlení. Bála jsem se, že to tak bude i v letadle, ale naštěstí se mi do té první návštěvy doktora udělalo lépe a při cestě do Čech už jsem byla maximálně malátná, ale již bez žaludečních problémů.

První prohlídka proběhla v klidu a pořádku. Pan doktor byl moc milý a strávil s námi opravdu dlouhou dobu. Vyšetřil mě, včetně prsou, vzal mi vzorek na testy na různé nemoci a udělal mi ultrazvuk. Už jsme viděli krásného malého mimíska s prstíčkama na rukou, jak se tam hýbe. Dostali jsme fotky i videjko na CD. Pan doktor je původně z Německa a byl takový na pohodu a vůbec mu nevadilo, že si na 3 měsíce odjedu do Evropy, jen řekl, že by uvítal kdybych s sebou přivezla zpátky jakékoliv výsledky a že mi tam budou muset v tom 16. týdnu udělat ten velký screening na Downův syndrom a spol. Jako termín porodu mi určil 24. 12. 2012. A jejda! Akorát se mi pak sestřičky snažily odebrat krev a nešlo jim to. 4x mi to napíchly a nic neteklo, bolelo mě to a málem jsem sebou švihla. Nakonec mne museli poslat do laboratoře, kam jsem šla s kamarádkou, použili nějakou dětskou malou jehlu s hadičkou (říkají ji zde motýlková) a vše šlo dobře. Všechny testy jsem měla v pořádku a v 10 týdnech těhotenství jsem odjela do Čech.

V Čechách to nakonec vůbec nebylo odpočinkové, jak by si člověk mohl myslet. Pořád jsme někde s Violkou lítaly, jezdily MHD, navštěvovaly kamarády v různých městech a jezdily na výlety. Řekla bych, že jsem se docela hodně nachodila. Ani krátké dovolené nebyly žádné flákárny, ale většinou spojené s menšíma túrama a podobně. Ale cítila jsem se na to, takže proč ne. Také jsem si nenechala ujít dobré české jídlo. Celkově mi bylo dobře, jen se únava dostavila vždy najednou a bez varování a také mě trápila alergie na kočky (naši mají 2) a jiná zvířata na návštěvách. Moje paní doktorka gynekoložka co u ní mám stále kartu, mě nakonec vzala a vydala mi českou těhotenskou průkazku. Neobešlo se to bez dramatu, protože se ji nejdřív z nějakého důvodu příčilo mi tu průkazku dát, když tu nebudu rodit, pak zas naopak chtěla opakovat všechny testy, co už mi dělali v USA a z kterých jsem jí přinesla výsledky. Nakonec se ale umoudřila, s pomocí mladé sestřičky výsledky vyluštila a souhlasila, že o mě budou pečovat, než odjedu a udělají mi ten velký screening a pak velký ultrazvuk.

Ona mi určila termín porodu dle menstruace na 30. 12. 2012. Vše tedy probíhalo normálně. Screening dopadl dobře, akorát mě trochu vyděsila, když se tam objevila nízká hladina HCG a ona mě ihned poslala do porodnice U Apolináře, aby mi udělali podrobný ultrazvuk. Tam se tomu v podstatě vysmáli, řekli, že to nic takhle vytržené z kontextu neznamená a že normálně přijdu na velký ultrazvuk až ve 20. týdnu. Ten byl v pořádku a já jsem se kromě toho, že je moje miminko v bříšku hodně divoké a správně veliké dozvěděla, že čekáme další holčičku.

Violce se tak splnilo přání a pak už jsme jely zpět do USA.

Fotka z bříškaNa následujícím ultrazvuku byl i manžel a malou jsme krásně viděli. Hrozně se tam mlela a zakrývala si obličej, ale paní na ultrazvuku byla trpělivá a vykouzlila nám i tak krásnou 3D fotečku jejího obličeje. Jediné co ten ultrazvuk tak trochu zkazilo, byl fakt, že tu moji návštěvu spojili s testem na těhotenskou cukrovku. Přišla jsem do čekárny, dali mi vychlazenou malou plastovou lahvičku oranžového "hnusu" a já to musela během 5 minut vypít. Pak se mělo hodinu čekat do odběru krve. I mě se zdálo jako dobrý nápad využít čas a vzali mě mezitím na ten ultrazvuk. No po chvíli tlačení na břicho a vzhledem k tomu, že jsem nesměla nic jist a pít 12 hodin, se mi začalo dělat špatně. No co vám budu povídat, dopadlo to tak, že manžel držel odpadkový koš, pani od ultrazvuku mi držela vlasy a já přímo z ordinačního křesla zvracela celý obsah lahvičky. Taková ostuda. Všichni v té ordinaci jsou ale moc milí a úžasní a prý ať se vůbec neomlouvám. S ultrazvukem jsem ale poprosila, ať pokračujeme, že teď už je stejně všechno venku a my chceme malou vidět. Test na cukrovku mi tedy nemohli udělat a poslali mě do laboratoře, kam jsem se odvážila až následující týden a tentokrát jsem "hnus" udržela, na podruhé se jim podařilo mi vzít krev a test vyšel v pořádku. Ani nadále nemám v těhotenství nijaké zvláštní problémy. Jen se mi samozřejmě už hůře spí - vstávám tak 3x za noc. Také když déle stojím, bolí mě klouby, a když dělám činnost jako třeba zametání podlahy, tak pak dejchám jak po hodině Zumby :) Taky malá šíleně kope, ale už si zvykám a vždy se neleknu jako před pár měsíci. Přibrala jsem již zhruba 12 kg, ale to odpovídá tomu, jak jsem přibírala s Violkou (celkem 16 kg). Violka se na sestřičku moc těší, hladí mi bříško, zpívá jí, poslouchá co se uvnitř děje a hrozně se směje, když cítí malou, jak kope. Také ji ohromně baví prohlížet si všechno maličké oblečení a vypráví, jak jí bude oblíkat. No uvidíme. Vím, že Violka už bude velká pomocnice, ale samozřejmě mám obavy, jak pak bude ve skutečnosti reagovat až pochopí, že nemá všechnu naší pozornost pro sebe.

Náš minulý týden probíhal celkem klasicky. Violku vozím od úterka do pátku do soukromé školky (jiné než soukromé tu do 5 let věku nejsou). Je tam od 9 do 12 hodin. V tom čase se snažím stihnout buď věci v domácnosti, nákup, práci kolem domu nebo si snažím naopak odpočinout, ale to mi prozatím moc nejde. Mám spoustu nedodělaných věcí a často si na sebe vymýšlím nové a nové projekty. Odpoledne je to podobné - buď zařizujeme nějaké věci spolu nebo jdeme na návštěvu, aby si Violka pohrála s dětmi. Také se mi daří si jít aspoň jednou týdně zacvičit do fitka, ale chtěla bych tam teď chodit častěji a plavat. Minulý týden se udála jedna podstatná věc a to, že jsme byli na prohlídce porodnice, kde jsme se zaregistrovali.

A co je tady jinak než v Čechách?

Není to samostatná budova porodnice. Je to prostě celé areál nemocnice a jedno její křídlo je vyhrazené jako porodnice. Mají tam hezké pokoje s vanou a záchodem, kam vás umístí, když přijdete, kde porodíte a kde i po porodu zůstáváte. Tatínek tam má rozkládací gauč na spaní a je samozřejmost, že po porodu zůstává, nejlépe až do chvíle kdy si miminko vezete domů. V porodnici se zůstává jen povinných 24 hodin po porodu, někdy můžete zůstat déle, ale maximálně 48 hodin. Za extra noc si pak manžel, pokud zůstane, už musí připlatit. 3. den po porodu se musí přijít na kontrolu zpět do porodnice kvůli novorozenecké žloutence.

Pak se jde cca 8 dní po porodu k pediatrovi. Při přijmutí do porodnice nedávají klystýr. Na monitoru je potřeba být 20 minut, pak se můžete volně pohybovat, ale zhruba tak za 40 minut chtějí zase miminko monitorem zkontrolovat. Na patře jsou 2 anesteziologové, kteří mohou píchnout epidural doslova do 10 minut od požádání. Žadné dlouhé čekání. Jsou tam stále k dispozici. Mého doktora zavolají až odtamtud když vidí, že se to blíží k porodu a že je tam potřeba. Jinak mi hned bude přidělena moje porodní asistentka, která má na starosti maximálně 3 další pokoje. U postele mám v dosahu tlačítko, kterým jí mohu kdykoli přivolat.

Všechny sestry na oddělení jsou ku pomoci jak k porodu tak pak k péči o miminko, takže neexistuje oddělení šestinedělí a rozdělení sester na porodní asistentky a dětské sestry jak to máme v ČR. Samozřejmě pracují na šichty, takže pár se jich tam vymění. Miminko zůstává s rodiči na pokoji pokud možno celou dobu. Postýlka, ve které bude, je zároveň na kolečkách a můžete se s tím procházet po oddělení jako s kočárkem. Všechno je v pokoji pro miminko připravené včetně oblečků, plenek atd. Dokonce vám dají ještě plenky domů. Přivézt tedy musím jen obleček, ve kterém si povezeme dcerku z porodnice. Také se rodí v nemocničním úboru, takže na sebe potřebuji jen něco na dobu po porodu. Dále mají menu jako v restauraci, ze kterého si 24 hodin denně můžete objednat jídlo a donesou vám ho až do pokoje.

Tatínek si také může objednat, ale on si musí trochu zaplatit, zatímco rodička to má v ceně. Na chodbách jsou také automaty s nápoji, led a podobně jak pro rodičku tak pro tatínka. Ještě také mají speciální bezpečnostní opatření proti krádeži a záměně miminek. Na nožičku jim připnou takovou malou krabičku, a když by se miminko dostalo za hranice porodního oddělení, spustí se alarm a v celé nemocnici se uzavřou všechny východy a nikdo nesmí ven. Mám akorát trochu neblahé tušení, že zabloudím, projdu těma už zakázanými dveřmi a spustím ten alarm já. To by byla klasika. Personál je tam opravdu extrémně milý a mluví o porodu, jak kdyby to byl romantický víkend v hotelu. Mně se udělalo trošku špatně, když jsem viděla porodní pokoj a chtělo se mi brečet. Netušila jsem to, ale zřejmě jsem se úplně přes to trauma z prvního porodu nepřenesla a všechno se mi v tu chvíli živě připomnělo. Snad to teď bude lepší, musí to být lepší! Navíc se tentokrát přikláním k tomu, že bych si nechala dát epidural. Tak to je asi všechno, co mi přišlo jako zajímavé a možná trošku jiné oproti české porodnici.

Jdu se vrhnout na dovymalování pokojíčku pro mimi a příští týden pro vás budu mít informace o mé baby shower party. :)

Ivulisek (30 let, druhorodička, 37. týden při odstartování Rodíme společně s BOL)

Jmenuji se Ivana a teď je mi krásných čerstvých 30 let :-D

Před necelými 6 lety jsem se nastěhovala do malebné vesničky kousek pod hradem Buchlov. Moje rodina složená z přítele, syna, psa a kočky bydlí v malém domečku za okrajem lesa.

Ivulisek s přítelemS přítelem jsme se seznámili už hromadu let zpět, ale až před 7 lety nás to svedlo dohromady a vybojovali jsme si svoji lásku a tu máme doteď. Po dvouletém žití jsme si řekli, že by nás tu mohlo být o jednoho člobrdíka víc a po vysazení antikoncepce jsem do 2 měsíců otěhotněla. Těhotenství bylo ovšem dosti „náročné“. Od prvních týdnů mě trápily silné nevolnosti, které mě dovedly až do bran nemocnice, kde jsem si týden pobyla na kapačkách. Silné nevolnosti mě v podstatě trápily až do 6. měsíce. Takže jsem nebyla schopná vykonávat práci a zůstala už doma. Ve 20. týdnu jsme zjistili, že to bude chlapeček a já byla moc ráda, neb přítel již má dvě dcery (Míša 17, Terka 11) z předchozího manželství. Doma bylo fajn, trávila jsem hodně času na BOLu a studovala vše, co se dalo. Jméno bylo rázem jisté, bude to po tatínkovi Květoslav. Je již 3. generace u nich v rodině a před tím pokračují Floriani, což je latinsky Květoslav. Hodně lidí si ťukalo na čelo, co mu to dáváme za jméno, ale jsem ráda, že jsme si to nenechali vymluvit. Zbytek těhotenství probíhalo, až na zjištěnou cukrovku a hrozící předčasný porod, v pořádku. Bohužel se mi malý chvíli před porodem otočil zpět hlavičkou nahoru a už se nevrátil. Ovšem jsem byla rozhodnutá porodit přirozeně a domluvena jsem byla i se svojí doktorkou, která mne měla rodit. Jenže malý si jel dle svého plánu a 2 dny před plánovaným porodem se rozhodl přijít na svět. Za celou dobu jsem nezažila poslíčky nic, ale začátek jsem měla myslím si, ukázkový. Od 3 od rána pravidelné, nebolestivé kontrakce, které následovaly prasknutím plodové vody a pak to začalo :-D. Porodu jsem se nebála a věděla jsem, že to „bude bolet“, do porodnice jsem dojela otevřená na 7 cm a kontrakce po 2 minutách. Bohužel Kvítečkova odhadovaná váha byla 3600g a pan primář přirozený porod nedoporučil a v mžiku jsem byla nachystaná na sále a proběhl císař. Byla jsem hodně zklamaná, ale asi to tak prostě mělo být. Malý se narodil 6 dní po termínu, 24. 2. 2010.

Kvíteček :-)Velmi rychle jsem vystřízlivěla z pocitu, že děti jen jí a spí. Náš „Kvíteček“ byl od počátku hrozně uječené dítě, kdo to nezažil, nepochopí :-D. Řval v podstatě neustále. A k tomu, že byl uřvané dítě, tak si přidal vizitku i nespavé dítě. Prvních 6 měsíců bylo krušných, kdy jsem byla z jeho neustálého ječení na dně, ale jako každá maminka jsem to zvládla a neodevzdala ho do baby boxu :-). Od malička ho trápí atopický ekzém, ale mírnější forma, která se v poslední době stále více mírní. A má po tatínkovi oční vadu, no vadu, zajíždí mu očičko a tak lepíme a cvičíme sval toho „nemocného“. Sice je to rošták, od 10 měsíců mi spával jen jednou denně a od roku a půl už přes den jen sem tam a v noci toho taky moc nedá, ale milujeme ho i tak :-D. Je to človíček velmi společenský (má být po kom) a ničeho se nebojí, rozumbrada a tak si říkám, že se ve světě neztratí. Určitě jsou chvíle, kdy bych ho zavrtala hluboko pod zem, ale které dítě ne, že.

Jelikož přítel je o 15 let starší a já už taky nějaké ta léta mám, rozhodli jsme se, že pokud půjdeme do druhého dítěte, tak aby to bylo do 3 let Kvítečka. No a světe div se, ale podařilo se nám to na jedničku a 8. 12. 2012 by nás mělo být o dalšího člobrdíka víc. Chtěla jsem chlapečka, přeci jen už mám zkušenosti, ale příroda usoudila, že holčičky jdou příteli víc, tak se nám narodí Kristýnka :-D. Hrozně jsem se těšila, že si druhé těhotenství užiju, ale s malým aktivistou to prostě nejde :-D. Po prvních zkušenostech jsem se zařekla, že prostě TEĎ zvracet nebudu :-) a taky jsem to dodržela. Opravdu jsem nezvracela (no dobře, párkrát to bylo), ale bylo mi zase 24h denně zle, ale trvalo to od poloviny 3. měsíce do konce 4., takže na pohodu. Všechny testy probíhaly na jedničku, až výsledky v 16. týdnu mi vyhodily „podezření na rozštěp páteře“, vůbec sem nechápala, nevěděla co v tu chvíli říct. Moje gynekoložka mi hned udělala UTZ, kde mi diagnózu vyvrátila a následně ukázala, že páteř je jak má být, ale i přes to sem byla odeslána do Brna na podrobnější vyšetření, kde slova mojí doktorky potvrdili. Ale strach jsem měla a to dost veliký. I těhotenská cukrovka se mi vyhnula, jen mi hodně tvrdne bříško, což sem u Kvítečka vůbec nezažila. Taky sem u prvního těhotenství ještě na konci šla 10km silvestrovský pochod s výstupem na místní skálu a tak, ale teď od poloviny 8. měsíce mám velké problémy. Malá je hodně dole a dost mě tlačí. Taky sem trošku nepoučitelná a ani při „potížích“ sem nezvolnila, ale kolem baráku je práce nekonečně. Bohužel tvrdnutí mi nepřestávalo ani přes braní magnesia a měla jsem potvrzený zánět a i moč byla pozitivní na imfekt, ale i to jsme bravurně zvládly a teď je vše v pořádku. Snad, v pondělí jsem byla na kontrolním stěru. No a taky mě pěkně potrápil zoubek, ale ten jsme taky zvládly a i tahání nervů jsem dala. V této době začínám 37. týden. Květošek se na sestřičku moc těší, kdekoliv jsme, tak chce něco miminku kupovat. Pořád pusinkuje bříško a vykládá mi, jak mi bude pomáhat, že jí půjčí všechny hračky a knížky a dokonce by s ní chtěl i spinkat v jeho posteli. Onehdy jedl přesnídávku a říkal, že tu druhou schová pro Kristýnku :-D, no je to miláček. Já sem už na příchod maličké, co se týče oblečení, kočárku a ostatních věciček a hlavně dokladů, naprosto připravená. Dokonce jsem si už předchystala tašku do porodnice :-D. Poslední měsíc toho máme celkem dost a chci si hlavně užít Květoška, jen co to půjde. Někdy se hrozně těším a přeju si, aby ten měsíc utekl rychle, ale pak mě přepadne (hlavně, když si Květula postaví hlavu a je umrčený a nesnesitelný) pocit, že raději ne, ať tam je pěkně ještě dlouho :-D. Takže vyčkáváme a uvidíme, jak se naše princezna rozhodne přijít na svět.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

RODÍME ONLINE 2012/2013 - představení maminek - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Holky, moc vám všem gratuluju k očekávání miminka a těším se na další příběhy. Taky na Janney, společně s Lillynkou pro mě známé BOLky. Ale i na ostatní maminky, že je poznám po delší době, co jsem zase tady. Mimochodem - nepřibíráte někoho dalšího? Co takhle třetirodičku, která měla první mimčo po 5 letém snažení a umělém oplodnění, druhé s pomocí výzkumné studie a třetí bylo počato přirozeným způsobem, než se dočkala výsledků vyšetření pro případnou další variantu jakési výzkumné studie typu "u vás nejde nic zkazit"? :-)) Zatím jsme na počátku, ale účasti bych se nebránila, tak se třeba budeme potkávat. Holky, držte se!  Pupíkům zdar!!!
    kporizova   | 15.11.2012 08:26:54
    Reagovat | URL příspěvku
  • juuuu, to je super!! těším se na další vyprávění, opět to bude zajímavé :) takto si budu to těhotenství opět připomínat a prožívat s vámi znovu, je to krásné období  držím palce a užívejte     
    evasantos   | 14.11.2012 20:03:49
    Reagovat | URL příspěvku
  • Pekne povidani holky.Tesim se jak budete pokracovat ;)
    janney   | 14.11.2012 07:26:37
    Reagovat | URL příspěvku
  •   těším se na všechna vyprávění, zvlášť na naše známé BOLky a taky na Martinu, jak se prožívá těhotenství v Anglii
      držím palce, ať prožijete hezké a nezapomenutelné těhotenství bez komplikací  
    jezurka   | 13.11.2012 23:14:04
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Klesání hcg po Misoprostolu

| Saksan | 10.03.2024, 23:27

Dobrý den,

po dg. anembryomola (zjištěno 6+5) proběhlo ve čtvrtek ukončení těhotenství pomocí Misoprostolu v dávce dvakrát 600. Na posledním utz byl pouze 3 cm gestační váček. Hned ve čtvrtek proběhlo silné krvácení se sraženinami, od té doby běžná ms. Dneska jsem zkoušela tt a je na něm dálnice. Mám hrozný strach, zda potrat proběhl úplně. Jednalo se o vytoužené těhotenství po prvním transferu z IVF a několika letech snahy. Představa revize a následného čekání mě neskutečně děsí.

Moc děkuji za odpověď
Aneta

Dobrý den,

hCG tak rychle po farmakologické revizi neklesá, proto je normální, že těhotenský test Vám ukazuje pozitivní výsledek. Určitě máte naplánovanou kontrolu po podání tablet s určitým odstupem (běžně 2-3 týdny), do té doby vyčkejte, dělat těhotenské testy nemá smysl.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | 11.03.2024, 08:36
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×