Můj POROD (strana 50)

krásný porod :)
zdravím maminky, musím se podělit se svými zlušenostmi z porodu, většinou se dočítám jak je porod náročný a strašný, ale já na ten svůj vzpomínám ráda a proč? Byl krásný :) Celé těhulení bylo bez komplikací (až na tripl testy, kdy mi dr řekl, že máme hraniční hodnoty na Downův syndrom a že mám jít na odběr plodovky - to jsem odmítla, protože i kdyby byly ty testy pozitivní, tak to nic nemění na tom, že to miminko už ve mě rostlo a nemohla bych ho zabít), věřila jsem, že bude mimčo zdravé (i když někde v hloubi duše mě to hlodalo, což když ne...) Ke konci těhulení mi všichni říkali jak mám děsně velké břicho, že budu mít macka dítě, ať se připavím na porod, že to bude masakr (ohromně povzbudivé to poslouchat), muj dr to neřešil, vždycky řekl, že je vše OK a ven se ještě nechystá. Den před termínem jsem byla na poslední kontrole a pokud prý neporodím, tak už mám docházet na kontroly rovnou do porodnice, termín jsme měli v úterý, vyčkala jsem do čtvrtka a vyrazila na kontrolu, natočili monitor a ještě byl klid, další kontrola v sobotu, opět nic, v neděli bylo bříško nějaké moc klidné, téměř bez pohybů, tak jsme vyrazili pro jistotu opět na monitor a tam se brouček probral, takže jsme byli klidní, další kontrola v pondělí a opět nic (v 11:00), tak jsem se měla v úterý přijít domluvit na indukci. Přijela jsem tedy v klidu domů (stále jsem v pohodě řídila :) ), sedla k pc, vyřídila nějaké pracovní maily a občas jsem měla pocit jako bych měla dostat MS, takový úplně slaboučký pocit, ovšem opakoval se, tak jsem začla stopovat, ale nijak přesně pravidelné to nebylo (5min, 7min, 3min, 15min a tak), čekala jsem až se vrátí manžel z práce (radši :-D) a dala jsem si horkou vanu (20:00), kde se to úplně uklidnilo, z vany jsem vylezla napůl zmrzlá ve 21:15 a šla jsem spát, hned jsem usnula, 21:30 přišla první kontrakce a s tou mi praskla voda, takže jsme aspoň věděli, že máme jet. Taťka byl nachystanej s taškou u dveří dřív než já jsem stačila vstát z postele :) V břiše měl Kubíček úplněj bazén, nechápu odkud ta voda pořád tak valila, nemohla jsem se ani obléct, protože všechno bylo hned mokrý (i přes několik vložek, i ručník protekl :-D) Trvalo mi hodinu než jsem se dostala do kalhot :) V autě voda zas valila jak blázen, tak mě nenapadlo nic lepšího než si sundat kalhoty (seděla jsem na přebalovacích podložkách), ovšem pak se před porodnicí obléct byl problém, protože jak jsem se nadzvedla, že si ty kalhoty natáhnu, tak ta voda zas valila ven a vylezt z auta a obliknout se ve stoje se mi moc necht+lo, pač venku mrzlo až praštilo. No nakonec jsem to vzdala a totálně promočená ty kalhoty natáhla a vydala se na cestu. Taťka už hlásil na vrátnici, že jdeme rodit, takže nás na přímu už čekali (kontrakce byly po dvou minutách, ale dali se v pohodě přežít, ani nebyly potřeba prodýchávat). Na příjmu mi dali slučivou nemocniční košili a po vyšetření (22:30) mi bylo sděleno, že si mám jít ještě schrupnout (byla jsem otevřená na 2 prsty), že to bude až tak dopoledne, sestra mě vyloženě nutila ty kontrakce prodýchat, i když jsem neměla vůbec potřebu a nakonec mi doktor řekl, že jsem nějaká citlivá, když tak slabý kontrakce prodýchávám. Manžela posílali domů, ale já se nedala, chtěla jsem ho mít u sebe hlavně na první dobu porodní, druhou dobu bych ho oželela, nakonec teda zůstal. Svolila jsem ke klystýru a odvedli mě na porodní sál, nikdo jiný tam nebyl, takže byl klid a mohla jsem si dokonce vybrat, na kterém sále chci rodit, tak jsem vybrala ten s vanou a s telkou. Koukali jsme s manželem na telku, kontrakce lehce zesilovaly, ale prý byly pořád moc slabé. Kolem půlnoci jsem si řekla, že to vydržím tak do tří a začnu žadonit o epidurál, ležela jsem a měla snahu usnout, když jsem si teda měla ještě schrupnout :-D V 0:30 přišla PA, ať se postavím, že to pomůže malému dolů, stála jsem jednu kontrakci a zas mě nutila si lehnout, že mě zkontroluje, jak to postupuje, jen jsem postřehla, jak se druhá sestra ptá, jestli má volat doktora a PA jí říkala, ať počká a že mám zkusit zatlačit, jestli se mi chce (blbej dotaz :-D ), no a 0:44 byl Kubíček na světě :) Tuším na tři zatlačení, začal hned krásně plakat, dali mi ho na břicho, byl nádhernej, čisťounkej (okoupanej v bazénu :-D),3650g, 51cm, tatínek byl unešenej, přestřihl si šňůru a pak odešli na zabalení a popsání a tak. Mě mezitím zkontroloval doktor, říkal PA, že měla odvahu rodit takovýhó macíka bez nástřihu, nakonec mi udělal jen pár vnitřních stehů (trochu jsem se mu cukala, protože to děsně lechtalo :-))a pak přišel zpátky tatínek s Kubíčkem v náručí, byl to nádhernej pohled jak ho taťka hltal pohledem :) Dali jsme Kubíčka přisát, pomuchlali se s ním, nemohli jsme se na něj vynadívat, rozeslali jsme SMSky všem známým a pak mě šoupli na pokoj, samozřejmě jsem nemohla usnout, Kubíčka mi donesli až ráno, nemohla jsem se ho dočkat a od té doby (12týdnů) jsme se od sebe v podstatě nehli :) Maximálně na hodinku, když mám cvičení. Teď brouček chrupká v postýlce a je to největší zlatíčko na světě :) Takže budoucí maminky - žádný strach, hlavu vzhůru a přeji tak úžasný zážitek jako jsem měla já. Jako prvorodička jsem měla za 3 a půl hodinky bez nástřihu odbyto se vším všudy všechno :)

12.4. Štěpánka - císař
Ahoj holky, přidávám svůj příběh. Jelikož bylo datum předem stanoveno, tak den před, ve středu 11.4., jsem odpoledne nastoupila do porodnice. Tam jsem se dozvěděla, že můžu do 22h jíst a pít naposledy ve tři ráno. Jenže večeři jsem tam nedostala, bylo už po, a jídlo jsem si žádné nebrala, takže jsem byla na lačno docela dlouho. Na pokoji se mi pokoušeli natočit monitor. Sestra tam prcka asi 15minut hledala a on se schovával a kroutil...ještě se mě ptala, kde mi ho běžně natáčeli, tak říkám, že jsem ještě na monitoru nebyla ani v poradně, a sestra se mě snažila přesvědčit, že jsem určitě musela být, docela mě to pobavilo. Nakonec se to podařilo natočit na boku. Asi 4x za noc mě kontrolovali, poslouchali prcka, ptali se mě, jestli necítím kontrakce, jestli neodtekla plodová voda, jestli nekrvácím... na to, že jsem celé těhu neměla nejmenší problém a přišla jsem tam naprosto fit, tak mě to štvalo, že jsem se nemohla ani pořádně vyspat. Ráno v šest se opakovalo to samé s monitorem, ale i tentokrát se zadařilo. V půl sedmé mě odvedli na porodní sál. Nejprve holení a klystýr, sprcha a znovu na monitor. Byla jsem čím dál nervóznější a nejraději bych tam odsud utekla, jenže když to nešlo porodit jinak, tak jsem to musela zvládnout. Si tak ležím napojená na monitor a začalo se mi dělat špatně od žaludku, chvíli na to se mi začala hrozně motat hlava a tak to říkám PA. Dostalo se mi ujištění, že to je nervozitou a že to zvládnu. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a polykala na prázdno, aby mi bylo líp, ale pak přišla PA a že jsem nějaká bledá, jestli mi není špatně. Tak jsem jí zopakovala, že je mi špatně a motá se mi hlava. Rychle mi změřila tlak a naměřila 80/50 a to že je málo, tak volala Dr. co mě měl operovat, ten jí vynadal, jaktože už dávno nemám nohy nahoru a neležím na boku...Rychle se mi pak ulevilo, tlak sice zůstal nízký, ale šlo to. Kolem půl osmé dorazil manžel a já šla na sál. Tam se mě zmocnilo několik lidí, všechno ze mě stáhli a já tam ležela nahá a čekala co bude. PA mi desinfikovala břicho od pupíku až do půli stehen. Byla jsem pěkně oranžová a bylo to hrozně studený. Do toho mi anesteziolog něco napojoval na ruce, běhali tam sestry a další personál, aby se připravili na mimi. Pak mě přikrili rouškou, dostala jsem masku na obličej, nadechla jsem se, strašně mě to pálilo v krku a chtěla jsem ucuknout, abych jim to řekla, ale nenechali mě :D Nadechla jsem se podruhé a pak už nebylo nic. Jen mlhavě si pamatuju slova: Jiti, podívej se na ni. Máme moc krásnou holčičku a je to celá Anežka. (pak mi bylo potvrzeno, že mi to manžel říkal ještě na sále, když mě "probrali" z narkózy, ale já nebyla schopná ničeho, natož otevřít oči)Pak si pamatuju jen strašnou bolest, když jsem se probrala na JIPce. To bylo nejhorší. Už jsem se začínala probírat, už jsem byla ve své hlavě, ale nedokázala jsem ovládat vůbec své tělo a jen jsem poslouchala, jak hrozně tam skučím bolestí a nemůžu to zastavit. A sestra, co mě měla na starosti mi jen říkala, že to přeháním a že to tak strašně bolet nemůže. Může, myslela jsem, že to nevydržím, a to nejsem žádná citlivka, naopak. První týden byl nejhorší. V nemocnici mi zezačátku dávali inijekce na bolest do zadku, po třech dnech už jsem ho měla tak rozpíchaný, že jsem raději vydržela bolest břicha, než další inijekci. Ještě teď mám problémy se třeba otočit v posteli, vstát... ale každý den se to lepší a to docela rychle. I chůze už mě tolik nebolí a neunavuje. Ani nemůže, dnes šel manžel už do práce, a tak tu musím zvládnout obě holky sama. Tak takhle se narodila naše Štěpánka, ráno v 8:10, 3,16kg a 50cm. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Upřímně, vědět to dopředu, tak se holka nikdy nenarodí. Tím nechci nikoho strašit, každý to má jinak a každý tu bolest vnímá jinka a každý k tomu přistupuje jinak. To je jen můj pocit po tom všem. Jsem ráda, že ji mám. A ještě dodatek. Malá hledala, kam by se přisála, už ve chvíli, kdy ji vyndali, takže s kojením jsme neměli naprosto nejmenší problém. Už v sobotu pila své (mé) mlíčko a krásně začala přibírat. Nosili mi ji už na JIPku a pak na pokoj, než jsem byla schopná si ji vzít k sobě. A úplně na konec, pár fotek najdete tady: http://xhonza.rajce.idnes.cz/Stepanka%2C_narozena_12.4.2012/#

Marečke 7.4.2012, 10:20, 4380 g, 53 cm
Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve.
Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice.
Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut.
Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat.
Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů.
Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla.
Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer.
Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet.
Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr.
Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal.
Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“ a odnášela Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku. Rychle mu přestříhli pupeční šňůru. Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“.
Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí).
Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to.
Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj.
Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila.

Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(

Anička, 5.3.2012
29.2. jsem byla na poslední kontrole v porodnici a bylo mi řečeno, že mám už i málo vody a že mám tedy druhý den ráno nastoupit do porodnice. Ve čtvrtek ráno jsem se tedy dostavila na rizikové odd. FN Plzeň. Pak začlo vyvolávycí martýrium podobné tomu, co popisovala Štěpi123. Večer Hamilton. Božínku, to je vám fakt nepříjemný a to jsem ještě netušila, že mě to čeká ještě 6x. Od půlnoci nejíst, nepít a ráno oxitocinový test. Při něm jsem měla údajně (já nic necítila) 3 kontrakce. Jenže to bylo taky všechno. Na porodních cestách nic, ani na špičku prstu a kontrakce pak už taky žádná. Takže najíst, na pít a od 12 zase nejíst, nepít s tím, že večer dostanu přípravnou tabletku. Večer tabletka, hamilton, monitor. Najíst a pak zase od půlnoci nejíst nanovo. Vzhledem k tomu, že jsem měla těhotenskou cukrovku a byla navyklá jíst po 2 hodinách a pít 4 litry denně, začlo mě být už docela blbě a i moje krásná glykémie, kterou jsem celé těhotenství zuby, nehty držela v normě, začala stoupat. Takhle se všechno opakovalo další dva dny. Já už byla naprosto zoufalá a byla jsem přesvědčená, že snad neporodím. Měla jsem permanentní hlad a žízeň a cítila jsem se strašně slabá. A pak to začlo. V pondělí ve 3 v noci mi začaly taakové slabé bolesti v zádech. Ještě jsem zůstala ležet a měřila jsem na hodinkách jestli se pravidelně vrací. Naměřila jsem, že cca po sedmi minutách a tak jsem se zvedla a šla za sestřičkou. Ta mě dala na monitor, na kterém původně kontrakce nebyly vidět. Pak jsem docela dobu čekala na paní doktorku, která mi sdělila, že nejsem otevřená ani na dva prst a ať jdu zpět na pokoj a ať si dám sprchu a pokud budu mít bolesti silnější, tak ať cinknu na sestřičku, že mi něco píchne. Mezitím mě kontrakce začaly bolet. Křížové bolesti... nádhera... První sprcha docela zabrala a uvolnila, ale další už nepomohly a začalo to bolet pekelně. Zazvonila jsem na sestřičku a dostala injekci. Úleva se nekonala a při kontrakcích se mi navíc začal zvedat žaludek a začala jsem zvracet. Tak jsme šla na další monitor, na kterém už kontrakce byly. To bylo 7 hodin a přiběhl taťka. šli jsme čekat na vyšetřovnu na paní doktorku. Kontrakce po třech minutách a pekelně bolely a paní doktorka nikde. 10min, 20 min, 30 min. Už jsem začala být vzteklá a začínala jsem se bát. Na vyšetřovně s námi byla jen žákyně, která moc neporadila a já začínala být zoufalá. Pak konečně přišla paní doktorka a odeslala nás o patro výš na porodní sál. Na porodním pokoji jsme dostala klistýr a pak mě odeslali do sprchy. Byla jsem hrozně vyprahlá a hladová. Ve sprše už jsem se neudržela na nohou. Ještě, že tam byl se mnou taťka. pár kontrakcí jsem rozdýchávala ve sprše na všech čtyřech a pak mě vzali na stůl a začaly mě nalívat glukózou do žíly. Při bolestech jsem při každé další byla přesvědčená , že žádnou další už nemůžu přežít. Píchli mi vodu a bolesti ještě zesílyly. Řvala jsem jak tur a styděla se za sebe. Pak přišelk nějaký maldý doktor a začal se ve mě hrabat. Jestly předtím mě kontrakce bolely, tak tohle bolelo ještě 10x víc. Řvala jsem jak blázen až se přšla podívat staniční kdo je to slišet přez tři místnosti a to mi snad zachránilo život. Paní staniční totiž zjistila, že mám plný močový měchýř a vycévkovala mě. Strašně se mi ulevilo. Jak jsem byla dehydrovaná, tak do mě nalili 3 flašky glukózy. Pak už se mi paní staniční věnovala až do konce. Malá trochu otálela se sestupováním, tak doporučila ať si stoupnu. Já se ale neudržela na nohou. Naštěstí mám dvoumetrového taťku ragbistu, který mě držel. V podstatě jsem na něm asi 3 nebo 4 kontrakce visela a pak jsem mohla konečně začít tlačit. Bylo to asi 5 nebo 6 kontrakcí a měla jsem pocit, že ji ze mě paní staniční doslova vytáhla. Aička se narodila ve 12:33. Taťka si se mnou docela užil. Jednou mě dokonce proplesknul, když jsem to chtěla vzdát :-D Díky jemu a hlavně paní staniční i milé PA

... porod naší lásky, Nicolky ...
Tak jsem se dostala k tomu, sesmolit ten náš porod - Nicolka se narodila ve 2.25 hod dne 06.03.2012:)) Začlo to 05.03.2012 nějak ve dvě ráno, bolesti, které sice mě nenechaly spát a já furt sledovala na mobilu, po kolika min se to opakuje, bylo to po 7-5 min, ale já furt nechtěla věřit, že je to ono, protože se to dalo vydržet, tak jsem furt čekala a čekala, přítel se budil a neustále ptal, jak mi je, bylo to furt stejné, ve 4 ráno jsem si dala sprchu, vůbec nepomohla, ale chtěla jsem ještě čekat... Přítel chtěl jet, tak jsem mu řekla, že vydržíme do 5, pak do 6, no a pak jsme teda sbalili tašky a jeli. Když mě v porodnici přijali, dali mě na pásy, vyšetřil mě primář a řekl mi k tomu jen to, že to jsou poslíčci... Takže jsem si připadala jak debil, páč poslíčci přece nejsou v pravidelných intervalech a vymizí po sprše či tak, no nic, no... Poslali mě na tzv. čekanky, že tam zůstanu do rána, pokud do rána neporodím, pustí mě domů... Vůbec jsem tam nechtěla být, ale nic jiného mi nezbylo. Přítel odjel domů... Odpoledne se ta bolest začala zhoršovat, pozvracela jsem se po obědě a bolesti byly po 2 min. PA mě prohlídla a řekla, že to jde pomalu, že jsem otevřená na 1 prst... Ale že je to pokrok... Odpoledne za mnou byl ještě přítel, to už jsem bolesti dost rozdýchávala... Pak odjel a já chodila do sprchy, skákala na míči a bylo mi čím dál hůř, nevěděla jsem, v jaké pozici být, jak ta bolest se mnou sloumala... Nakonec mi dali nějaké čípky do zadku, aby popohnali otvírání, to jsem byla na 2 prsty, takže zase sprcha, míč a kruté bolesti... Nějak kolem 8 večer jsem se otevřela na 4 prsty, padlo rozhodnutí, že mi píchnou vodu. Volala jsem příteli, ať přijede za hoďku, že jdu na sál... To už jsem žebrala o epidurál, protože jsem únavou a bolestí fakt nemohla, bylo mi až zle od žaludku... Vodu mi píchli asi v půl 9, to mi ještě PA říkala, že ty kontrakce budou jiné, možná lepší a daj se vydržet, no a ony byly ještě horší, skučela jsem jak pes a celá se bolestí třásla... Epidurál mi slíbili do půl hodiny, páč doktor měl něco důležitějšího... Přišel skoro za hodinu, takže jsem se furt jen ptala, kde je ten doktor, skučela a třásla se bolestí... Nakonec přišel, epidurál fakt zabral, ale byla jsem upozorněná, že pokud do 1,5 hod neporodím, přestane účinkovat... Ale můžou mi dát ještě jednu dávku... No a já neporodila, neotvírala jsem se, byli jsme asi na 6 prstech... Takže začly znova ty brutální bolesti, přítel mi natahoval ruku, abych si neblokovala kapačku, protože jsem sebou fakt šila... Škemrala jsem o epidurál, PA ale řekla, že to je brzy, až budu víc otevřená...Zase jsem dostala ty čípky do zadku, nicméně to šlo stále pomalu, tak jsem ještě dostala něja kou kapačku na to, abych se otvírala rychlejc... Nakonec mi tu další dávku epidurálu dali... Rodit jsem začla kolem té druhé, branka sice stále malinko byla, ale PA se rozhodla, že to zkusíme... Tlačila jsem jak o život, v leže, ve stoje, ale malá se vracela pořád zpátky, přítel říkal, že byly vždy jen vidět vlásky a pak zase zmizly... Pak najednou přišla doktorka a ještě jiná PA a v rychlosti začly jednat. Nástřih (přítel na to koukal a řekl, že mě teda nastřihla fest, že se stím fakt nemazlila... Jenže ona by malá díky její špatné porodní poloze jinak nevylezla...), tlačení, kdy mmi PA tlačila i na břicho, protože malá byla zas nahoře a pak to přišlo, poslední tlačení a byla venku, musela jsem se na ni podívat a viděla jsem, že má pupeční šňůru kolem krku, až pak mi přítel řekl, že ji měla omotanou 2x... A nešla vytlačit, protože byla otočená ve špatné poloze, tzv. předhlavím, takže měla hned po porodu šišaté čelo (to se jí naštěstí hned srovnalo, dnes by to nikdo nepoznal, jen z těch fotek...:)) No a pak jsem ji měla u sebe a v tu chvíli jsem se zmohla jen na "ona je krásná" a "vše zapomenuto", protože za to, že ji mám, to všechno stálo a sice teď u toho řvu, jak to píšu, ale řvu zase jen proto, že jsem šťastná, že ji mám a že je zdravá... A právě pro tohle všechno jsem taky šťastná, že mám přítele, který tohle všechno se mnou zažil, já ho vlastně od porodu miluju víc než dřív... Kdyby nebylo jeho, nemám ani Nicolku...