Jak dál po 5leté domácí výuce? Představa ideální školy. Jak se Veronika „dobíjí“? Co se chystá dělat po odučení dětí?

Dilema: Co po páté třídě?

Do kdy chcete své děti učit doma?
„Druhý stupeň, ten už mi neprojde,“ odpovídá pohotově Veronika.

Předpokládáte, že dáte děti do 6. třídy na základní školu nebo zkusíte spíše víceleté gymnázium?
Veronika: „To je takový můj strašák. Na jedné straně se mi nelíbí celý systém našeho vzdělávání, jak se děti již od 6. třídy selektují, vadí mi to. Stejně tak styl nahrnout do těch dětí co nejvíce informací mi přijde úplně zbytečný. Přece i ty dobré děti, které odcházejí ze základky, se musí naučit komunikovat s těmi slabšími. Naučit se jim pomáhat, stejné je to i v zaměstnání, kde musíte umět lidem pomoct. Nechci tím říci, že by tam zůstaly jenom ty hloupé děti, ale ti tahouni, kteří pomáhají, tak ti odejdou. Na druhou stranu chci pro vlastní děti to nejlepší a teď nevím, co z toho si vybrat.
Je to fakt těžké se rozhodnout, je to dilema.“


Naštěstí má Veronika ještě tři roky času na rozmyšlenou. Vzhledem k aktuálnosti této situace letos u nás doma, kdy si dcera vybrala právě 8leté gymnázium, připojuji i jiný postřeh. Při ponechání chytrých (ale někdy trochu lenivých) dětí na základní škole hrozí riziko, že zpohodlní. Místo tahounů se z nich stanou pasívní konzumenti druhého stupně, a takové mrhání talentem určitě žádný rodič nedopustí.:-)

Veronika se shlédla v „ruské škole“.

Jak si vlastně představujete ideální systém vzdělávání pro děti? Ptám se, protože Vy z tohohle domácího systému budete muset jednou do toho státního naskočit. Tak mě zajímá, jak by měl být podle Vás organizován.
Veronika: „Co mě se strašně líbí, to je výuka v ruské škole, ale bez internátu.“

Jak tam výuka probíhá?
Veronika: „To by Vám asi řekla lépe Lada.“

V mezičase, kdy jde Veronika dětem číst pohádku, její kamarádka Lada se rozpovídala o jedné státní škole na Kavkazu, kterou jí doporučili při svých cestách známí. Do výuky jsou tam na rozdíl od Česka, kde je za celou výuku zodpovědný učitel, mnohem více zapojeni samotní žáci. Přijímají tam faktickou zodpovědnost za výuku. V první fázi se rozdělí dle zájmů na skupiny, někdo je v přírodovědné části se zaměřením na chemii, někdo na fyziku, jiní v humanitní historické, další v humanitní jazykové. Během prázdnin i několikrát v průběhu roku si připraví skripta pro ostatní skupiny:  Absolvují tzv. laboratoria, na kterých propojují tři předměty dohromady. „Zažila jsem tam například výklad, ve kterém byly spojeny 3 předměty - biologie, chemie a zeměpis.  Zrovna se probíraly soustavy člověka – pohybová, nervová a další. Ale nejen člověka, nadtéma bylo „Od atomu ke hvězdám“, takže si řekli něco o atomu a potom si povídali například, jak dýchá buňka, láčkovi až měkkýši, hmyz, ryby, savci, člověk, Země. Stejně jako dýchací soustavu probrali od nejjednodušších organismů k nejsložitějším, stejně se věnovali i těm ostatním. Celé toto učivo děti připravily, sepsaly do skript a předávaly vzájemně dalším skupinám v průběhu 9 dní.  Ze závěrečné písemky se vybrali Ti nejšikovnější, kteří látku předávali ostatním skupinám. Ti, co dostali jedničku, se stali se tzv. učiteli. Dvojkaři pak byli asistenty žáků – učitelů, kteří předávali znalosti ostatním skupinám. Laboratoria samozřejmě probíhají pod vedením dospělého učitele. Po probrání např. dýchací soustavy se děti z látky vzájemně zkouší, a teprve po dosažení znalostí na jedničku u všech dětí se pokračuje výukou např. vylučovací soustavy. Celý blok předávání vědomostí o soustavách trval 9 dní a byl zakončen závěrečnou písemnou prací srovnatelnou s naší pololetní. Takovým způsobem učení se jim podařilo předat velký objem informací v krátkém čase.“

Takže jedna skupinka připravovala pro druhou, pak zase učila druhá první, pak třetí....?
Lada: „Takhle to probíhalo, oni tomu říkají obměna informací. Děti měly zodpovědnost za výuku, což pro ně bylo velkou motivací se látku naučit. Zároveň byla přínosná různorodost skupinek, ve kterých je přibližně 15 dětí ve věku od 10 do 16 let. Všechny děti tam bydlí na internátě. Starší děti dohlížejí na ty mladší, pomáhají jim. Když někdo nestíhá, vezmou si jej stranou a látku s ním opakovaně probírají.“

Je to zajímavé, akorát nevím, jestli by mi nebylo líto mít dítě již od mladšího školního věku na škole internátně.
Lada: „No právě, tohle bych nikdy neudělala. V Rusku to však berou jinak, je jednak veliké, jsou tam děti z různých odlehlých částí. I mně osobně se první měsíc hrozně stýskalo, pak už ne. Zásada té školy je, že dítě musí do školy samo chtít, samo se v kolektivu najít, najít si kamarády. Pokud se to nepodaří, vrátí se domů.  Mohou tam s nimi pobývat rodiče i měsíc, pak zase odjedou. Rozhodně nechci zdůrazňovat internátní stránku, ta mě nezaujala, ale vzala bych si z jejich systému jednu konkrétní věc, a to skupinovou práci, spojitost témat z různých oblastí a zodpovědnost dětí za výuku. To bych u nás chtěla aplikovat.“

Přemýšlím ještě nad tou internátností. Na druhé straně tyto děti, pokud tam jsou z vlastní vůle, mohou být následně v životě mnohem odolnější (i emočně). Selektují nějak děti, nebo vezmou každého, kdo se přihlásí?
Lada: „To je pravda, mnohé děti také uvedly, že se dokonce zlepšil jejich vztah s rodiči. Jsou tam různorodé skupiny dětí, např. i děti z rodin alkoholiků, pro ty byla škola doslova záchranou. Na druhé straně jsou tam děti z bohatých rodin, zkrátka tam není žádné sítko, které by říkalo ty ano, projdeš, ty ne. Je ale pravda, že z důvodu velké poptávky museli děti pro nedostatek kapacity odmítat. Děti se tam učí úctě k přírodě, k sobě, jsou vyučováni komplexně, střídá se jim výuka s tancem a pohybem – funguje pravá a levá mozková hemisféra, rozvíjejí se citově, a to se mně líbí.
To mně právě chybí v naší české škole. Tam malují a tančí tak, že si nejprve obraz nebo tanec představí a pak jej dle představy prožívají. Chci, aby dítě bylo učeno etice, aby vědělo, co je vděčnost, pokora. Aby poznalo, co zrovna teď prožívá, zda prožívá strach, nebo smutek, a vědělo, co s tím. Aby bylo schopné samo si najít cestičku, jak z toho ven.“

Téměř žádný čas pro sebe

Po představení ideálního způsobu vzdělávání se vracím zpět k Veronice a ptám se, zda bylo vůbec nějaké PROTI, které zvažovala.
Veronika: „Uvědomila jsem si, že po zavedení domácí výuky již nebudu mít žádný osobní život, čas pro sebe. Ale to mi dnes téměř nechybí. Když potřebuji klid, mít chvilku pro sebe, tak si někam večer zalezu.“

A to Vám stačí k „dobití“ po celodenním náročném programu s dětmi?
Veronika: „Když už je toho na mě fakt hodně, poprosím manžela, aby pohlídal děti, a odjedu na dva dny do lázní a to mi k obnově sil stačí.
Loni jsem byla dokonce poprvé sama. Nejtěžší na tomto pobytu bylo vydržet sama se sebou. To jsem si vytyčila jako svůj velký úkol, pracovat sama na sobě, abych se sebou lépe vydržela.“
Směje se Veronika.
Anička: „Ale bylo Ti fajn, ne?“
Veronika: „Ale až druhý den. Ten první jsem se najednou za tmy ocitla sama se svými myšlenkami, a to jsem okamžitě musela popadnout knížku, jinak bych to nevydržela.“

Veronika i ostatní maminky mají den skutečně naplánovaný dětmi. Dopoledne je učí, odpoledne stíhají kroužky a večer se připravují na další den. Jaké kroužky dcery navštěvují?
Veronika: „Holky mají výtvarku – grafiku, jezdí sem grafik z Prahy, jógu kvůli držení těla, hudebku – jedna kytaru, druhá flétnu, angličtinu, jedna chodí na gymnastiku a druhá na aerobik.“

Rozhlížím se po nádherné a upravené zahradě a zcela logicky mě napadá dotaz, jak to všechno stíhají udržovat.
Veronika odpovídá s úsměvem: „Ani nevím.“

Najdete si při náročném programu s dětmi i čas na manžela :-)? Resp. jak se Vám při tomto celodenním programu pro děti daří udržovat manželskou pohodu?
Lada: „Dřív si někdy postěžoval. Tak jsem něco zkusila změnit. Myslím si, že jsou to jiné věci, které narušují manželskou pohodu více, než aktivní manželka.“
Veronika: „Je nutné, aby si manželé a partneři našli i chvilku sami pro sebe, i když každý má mnoho různých, časově náročných aktivit. Nejvíce času máme s manželem večer, u nás se na televizi prakticky nedíváme, tak je večerní doba už jen naše. Samozřejmě i doba dovolených nám umožní více si povídat a být spolu. Tím, že jsme velmi často přes týden pohromadě (manžel pracuje doma), zvládáme i dovolené v klidu, bez hádek."

Další životní náplň Veroniky

Přemýšlela jste, až to skončí a děti nastoupí do státní školy, jestli se chcete vrátit ke své původní profesi?
Veronika: „Jsem zdravotní sestra a to už po tolika letech není možné, ve zdravotnictví se toho spousta změnilo. Do tohoto oboru už bych se nemohla vrátit.“

Takže spíše se budete věnovat Vašemu mateřskému centru?
Veronika: „Buď mateřskému centru nebo jiné neziskovce nebo projektu Celé Česko čte dětem, to by mě bavilo.“

Na závěr se maminky shodují, že zatímco pro někoho je domácí vzdělávání přínosem, tak pro jiné děti tomu tak být nemusí. „Samy cítíme, že některé děti jsou ve škole rády a některým maminkám osud nedovoluje být s dětmi doma  - musí „živit“ rodinu, chodit do práce. Byla by škoda, kdyby se trápily tím, že nemůžou dát dítěti, co by chtěly. Na druhé straně nikdo nemůže soudit a prohlašovat, že domácí výuka je a priori pro všechny děti špatná. Podle mě není dobré všechny děti uniformovat a hlásat, co by mělo být jednotně dobré. Život je rozmanitý, my také, a v tom je krása. Dívám se na to tak, že každý si se svým životem dokáže poradit  a dostává sílu různé situace zvládnout. Takže, nakolik je pro některé děti pozitivem učit se doma, natolik pro jiné zase učení ve škole, každý jsme zkrátka jiný,“ dodává Lada.

Ti, kdo čekali, že jim přinesu obrázek života alternativně radikálních žen, jak je občas naznačeno v Biomanželce Michala Viewegha, jsou zřejmě zklamáni :-). Jak jste se mohli přesvědčit, Veronika i její kamarádky jsou stejně jako Vy milující a milované maminky, které se snaží vybrat co nejlepší cestu pro své děti, pro svou rodinu, a tou pak jít. Určitě jim nechybí odvaha a houževnatost k realizaci nestandardních řešení a to je pouze pro naši společnost dobře.

Stejně jako pro mě bylo osobní setkání s Veronikou, Ladou i Aničkou a jejich dětmi velmi inspirující, přeji, aby zaznamenaný rozhovor byl naopak inspirací pro Vás, vyvolal ve Vás touhu se zamyslet a otevřeně přijímat i jiná řešení.

Veronice, Ladě a Aničce děkuji za možnost nahlédnout do světa domácí výuky, dětem za jejich skvělou spolupráci. Všem přeji hodně prožité radosti a poznání ve společných chvílích, maminkám pak tolik potřebné trpělivosti a inspirace pro výuku a také, aby jejich děti jednou maminčinu obětavost ocenily. To ostatně přeji všem rodičům.

Jana Martincová

Ještě připojujeme kontakt na Asociaci domácího vzdělávání: http://www.domaciskola.cz/

Předchozí části:

Domácí škola u Vieweghových - úvod

Jak se Veronika rozhodla učit děti doma? Co na to tatínek? Co na to společnost?

Jak domácí výuka vypadá v praxi? Jaké skýtá výhody? Mohou se objevit i problémy? Jak je řešit? A co na to děti?

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Jak dál po 5leté domácí výuce? Představa ideální školy. Jak se Veronika „dobíjí“? Co se chystá dělat po odučení dětí? - diskuze

  • I pro mě to bylo velice zajímavé a v některých směrech i inspirativní čtení. Před paní Veronikou a jejími kamarádkami smekám.  
    sazicka   | 21.06.2011 16:26:53
    Reagovat | URL příspěvku
  • Velice zajímavé čtení. Díky.       My zatím tak daleko nejsme, ale je dobré se seznámit se všemi možnostmi, které se člověku otvírají.
    nadule1   | 13.06.2011 20:31:17
    Reagovat | URL příspěvku
  • Článek mě velice příjemně překvapil - s paní Veronikou naprosto souhlasím se všemi pochybnostmi ohledně víceletých gymnázií.
    Sama jsem o domácí výuce uvažovala, ale pracuji, takže by to nešlo. Navíc jsem nechtěla děti izolovat, protože by se k nám asi těžko někdo přidal jako v tomto případě.
    Veronice a jejím kamarádkám moc fandím     
    Sunny   | 13.06.2011 11:37:05
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce