ZuzkaČ a její památka na manžela


4 měsíce po spuštění BOL, začátkem dubna 2007 se objevil na stránkách příspěvek ZuzkyČ. Tehdy jsem proklikla na její vizitku a tak se začal psát nový Příběh BOL. Příběh, který jeden život vzal a druhý daroval.

„S prvním manželem jsme se po dohodě rozvedli, když dceři bylo přesně 5 let. Od té doby jsme žily jen spolu. Měla jsem dlouhodobého přítele (bohužel spíš jen na sex), který nás občas navštěvoval, nicméně tento „vztah“ nikam nesměřoval, navíc dcera nebyla extra nadšená, tak jsem ho ukončila.

Náhodné setkání na inzerát

Z nedostatku příležitosti jsem si podala inzerát, na který mj. odpověděl i Honza (můj v budoucnu druhý manžel). Odpověděl až jako poslední a vlastně to byl omyl. Původně odpovídal jen vysokoškolačkám, ale asi se uklepl a odepsal mně. Když jsme se po několika měsících dohadovali, co kdo napsal již v úvodním inzerátu, zjistili jsme, že Honza skutečně můj inzerát nečetl a tak byla skutečná náhoda, možná osud, co nás svedl dohromady. Osobně jsme se potkali v létě 2000. Míše bylo 10,5 roku a Honza měl dceru o půl roku mladší (žila se svojí matkou). Hned jsme si padli do oka, a to všichni, včetně mé dcery.

Zatím nezávazný vztah

S dcerou jsme bydlely na Praze 5, Honza bydlel a pracoval na Praze 9. Hned se k nám nastěhoval, ale neustálé dojíždění přes celou Prahu (někdy jedna cesta přes spojku zabrala i 2 hodiny), bylo zdrcující. Musel odjíždět brzo ráno a vracel se až pozdě večer a to našemu soužití moc neprospívalo. Pracovala jsem v centru a nebylo pro mě zatěžko se přestěhovat, ale tenkrát se Honza bál příliš velkého závazku…. Po roce se odstěhoval zpátky do svého bytu. Na skoro 3 měsíce jsme si dali „odpočinek“, abychom zjistili, jestli si budeme chybět. Vídali jsme se cca po 14 dnech. Do toho mi umřel tatínek a dá se říct, že nás to zase dalo dohromady.

Zmínka o svatbě

Vídali jsme se o víkendech i s dětmi na jeho chatě nebo u nás, někdy za námi přijel i v týdnu.

Změnila jsem zaměstnání, zaměstnavatel sídlil na Praze 9, a to pro mne bylo konečné řešení – přestěhovala jsem se taky na Prahu 9. Měla jsem to blíž do práce, blíž na Honzovu chatu, blíž k Honzovi. Míša nastoupila do 8. třídy už v nové škole, shodou okolností do stejné školy i třídy jako chodila Honzova dcera. Dál jsme prožívali společné víkendy, dovolené v létě i v zimě, Honza u nás byl čím dál častěji a začali jsme mluvit o svatbě, plánovali jsme, že bychom si postavili domeček a přivedli na svět společného potomka.

První nevolnosti

V únoru 2005 jsme byli na horách a Honzovi se udělalo zle, měl bolesti a musel do nemocnice. Po pár dnech ho propustili s tím, že nevědí co mu je a že bude muset na specializovaná vyšetření, možná i na operaci. 

Požádání o ruku

Pamatuji si to jako dneska, v úterý si ke mně večer sednul a zeptal se mně se slzami v očích, jestli bych si ho vzala. Se slzami proto, že měl výčitky, že mně o ruku nepožádal už dřív, plánoval, že bychom se brali v teplém létě a teď, že to chce uspíšit už i proto, abych mohla v nemocnici dostávat informace, bál se, aby se něco nestalo. Byl to šok a fakt jsem nevěděla co dělat. Že plánuje na léto svatbu, jsem vycítila už dříve (byl to takový malý tajnůstkář), ale aby to přišlo tak z ničeho nic a navíc v době nemoci, bylo skličující.

Rychlá svatba

Ve středu jsme jeli za jeho maminkou, která byla na jednu stranu nadšená „no konečně“, na druhou stranu taky vyděšená, co že tak narychlo. Přes moji kamarádku sehnal nejbližší termín – „když zítra doneseš papíry, v sobotu se ženíš“. Měla jsem najednou strach, co kdyby se mu skutečně něco stalo, dokonce jsem se bála, aby na mě někdo nekoukal jako na hyenu, která se na poslední chvíli vdala, aby z toho něco měla. Kamarád, který nás dlouho znal, mně to vyvrátil, řekl mi, že jsme se stejně chtěli v létě vzít a že Honzovi jedině pomůžu (aspoň psychicky), když řeknu ano. Ve čtvrtek jsem šla do práce s tím, že se po 10. hodině dozvím, jestli se v sobotu vdávám. Všichni z toho měli srandu, Honza zavolal, že to klaplo a já skutečně oznámila, že zítra nepřijdu, že si potřebuji zařídit věci na svatbu. Holek jsem se ve čtvrtek večer zeptala, co dělají v sobotu, jestli by nám nechtěly jít na svatbu. Pro ně to byl největší „gól“. Obě se předháněly, která to tipovala dřív.

A tak jsme se 19. 2. 2005 po 4,5 letech vzali.

Vyšetření a operace

Honza absolvoval vyšetření v ÚVN, kde mu zjistili zúžené žlučovody, zavedli mu drén, bolesti pominuly, operace nebyla nutná. Prostě všechno v tu chvíli bylo senzační. Začali jsme hledat pozemek, vyřizovat hypotéku, zrekonstruovali jsme tchyni byt, užívali jsme si dovolené i sebe. Honza musel každé 2-3 měsíce na výměnu drénu a tak mu doktoři navrhli drobnou operaci, aby už nemusel docházet na výměny. V říjnu 2005 ho poprvé operovali, vše dopadlo dobře. Výsledky z histologie byly negativní, žlučovody průchodné, slinivka čistá. Nicméně od ledna 2006 začal mít problémy s cukrem a musel si začít píchat inzulín a docházet do diabetologické poradny, slinivka nefungovala na 100%. Asi po třech měsících se vše ustálilo a inzulín už nepotřeboval.

Návrat bolestí

V květnu se bolesti opět vrátily, obvodní lékař tenkrát prohlásil, každého něco bolí, běžte do práce. Změnili jsme doktora a nová lékařka ihned Honzu odeslala do nemocnice. Tam zjistili velký problém a řekli, že musí zase operovat.

Šokující diagnóza

Operace proběhla 12. června 2006 a 13. června jsme se dozvěděli, že Honza má neoperovatelný nádor na slinivce, lékaři mu dali 4 měsíce života. Za 14 dní jsme měli začít stavět a miminko jsme chtěli přivést do nového domova za rok. Všechno se v tu chvíli otočilo o 360 stupňů.

Boj o nový život

I přesto, že operatér Honzovi řekl, že nemá smysl, aby chodil na onkologii, Honza to nevzdal. Stavbu a hypotéku jsme zrušili a Honza mi navrhl, jestli pořád chci s ním mimčo, že půjde zamrazit sperma a nastoupí chemoterapii.
Přijali nás v Iscare, kde jsme se dohodli na nejbližších možných termínech. Honza dostal v práci kvůli dlouhotrvajícím neschopenkám výpověď (kromě jednoho kamaráda nikdo nevěděl, jak na tom skutečně je) a 23. 8. dělal na chatě rozlučku – všichni si tenkrát bohužel mysleli, že se s nimi loučí jen proto, že končí v zaměstnání, jen my tři jsme věděli, že se loučí napořád. Za dva dny jsme nastoupili do programu IVF a 5. 9. jsem byla na umělém oplodnění. Honza tak viděl ultrazvuk s našimi „prcky“- dostala jsem do dělohy dvě embrya - tak měl radost, že konečně zase bude tátou.

Loučení

V sobotu večer začal vnitřně krvácet, volala jsem sanitku, která ho cca ve 22 hodin odvezla do ÚVN. Loučil se s úsměvem na tváři, ať se nebojím, že mě miluje. V neděli 10. 9. 2006 ráno v 7.55 Honza ve svých 40 letech zemřel.

Honzův dar

Po 14 dnech bylo lékaři potvrzeno, že jsem těhotná, ale miminko „se chytilo“ jen jedno. I když se s ohledem na můj vyšší věk (bylo mi 38) předpokládalo, že nastoupím na rizikové těhotenství, doklepala jsem to v práci až do řádného nástupu na mateřskou. Honzík se narodil 18. 5. 2007.


…. I když jsem zůstala sama, mám na velkého Honzu krásnou památku, nehledě na to, že jsme moc chtěli chlapečka a navíc je Honzík tátovi strašně podobný. Dodnes si říkám, jak by Honza byl šťastný, že má syna, že by to byl ten nejlepší táta pod sluncem. Možná i proto nevím, jak najít nového partnera a Honzíkovi náhradního tátu. Stále živé vzpomínky na manžela a neustálé srovnávání, jak by se choval k malému, jsou hodně silnou brzdou.
I když jsme se tenkrát s Honzou seznámili na inzerát, dnes už se toho bojím. Asi to budu muset nechat osudu…….“

 

Inzerce

Připravila: Jana Martincová

Inzerce
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

ZuzkaČ a její památka na manžela - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Zuzko, máš můj obrovský obdiv. Konec tvého příběhu bulím, bulím a bulím. Před chviličkou jsem tancovala s naším 2,5 měsíčním Jáchymkem v náručí a koukala se na něj, jak moc je podobný Reddymu. Když si teď vybavím, že bych zůstala s Jáchymkem bez Reddyho... úplně se mi sevřelo srdce, oči mám plné slz, tečou a tečou... Ženská, jsi silná a statečná, jsi mámou dvou krásných dětí, které miluješ...
    Přeji ti jen štěstí a další sílu. Obiduvuji tě, jak jsi to zvládla a jak to zvládáš dál (s vidinou Honzy v malém Honzíkovi)... Držte se celá rodinko 
    JankaAnna   | 19.06.2009 16:07:48
    Reagovat | URL příspěvku
  • Teda klobouk dolů to si nedovedu představit jsi statečná žes to tak zvládla a zvládáš 
    Voraba   | 03.03.2009 21:05:09
    Reagovat | URL příspěvku
  • Zuzko, tvůj příběh jsem četla už před pár dny, ale "zachytila" jsem ho tady na BoL už o dost dřív. Obdivuju tě a přeju Vám s Honzíčkem, abyste teď už prožívali jen samé radosti, to zlé máte snad už vybráno.
    Jinak se mi na tvém příběhu zase potvrdilo to, co jsem si myslela a co mi dokonce potvrdil i jeden lékař (setkávající se s pacienty s těžkými úrazy), a sice, že to vypadá, že ty největší rány osudu či třeba právě těžké úrazy postihují ty nejsilnější jedince, kteří pak dokážou zabojovat a nepřízeň osudu překonat. Asi tomu tak docela nebude - každý v sobě máme totiž sílu, o které ani nevíme a která se projeví v těch nejtěžších chvílích, kdy si už myslíme, že dál to nejde, že hůř být nemůže. Ty jsi této skryté síly v sobě našla tolik - a jistě i velkou měrou kvůli Honzíkovi, že si zasloužíš obdiv. Ten můj rozhodně máš.    
    Renča   | 01.03.2009 16:21:30
    Reagovat | URL příspěvku
  • Zuzko, obdivuji tě jak si se dokázala i přes nepřízeň osudu k životu postavit. Přeju ti aby se na tabe v životě smálo už jen štěstí a Honzík byl tvůj velký pomocník     
    Ady.S   | 27.02.2009 18:04:53
    Reagovat | URL příspěvku
  • ahoj Zuzko
    jsi moc statečná že si dokázala o svém trápení napsat. Přeji ti do života hodně štěstíčka a dětem, aby byli moc zdravé.
    Určitě najdeš k sobě osobu, která tě budu milovat, pečovat o vás a těšit se se ze společně strávených chvil  
    mirka755   | 25.02.2009 06:14:04
    Reagovat | URL příspěvku
  • teda,jsem dojatá,smutný příběh ale nádherný veselý kluk a protože věřím na něco po životě tak i věřím že se tvůj Honza dívá a má z vás všech velkou radost   
    lucie73   | 18.02.2009 21:23:25
    Reagovat | URL příspěvku
  • Zuzko,
    připrvních příbězích BOL jsem si také vzpomněla na Tebe. A právě teď jsem dočetla ,je to moc smutné,ale věřím že brzy se najde tatínek a partner který bude opatrovat děti i Tebe!!
    veru-beru   | 18.02.2009 08:52:09
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Stolice u 12t miminka na UM

| Fuxinka | 27.03.2024, 19:08

Dobrý den,
dcerka 12 týdnů, plně na UM AR. AR nastaveno dle mého popisu pediatričke, kvůli ublinkávaní u dve hodiny po jídle. Máme oboustranný celkový rozštep, takže i napolykáme hodně vzduchu a trpíme kolikou.
Posledné dva dny občas začne brečet už v půlce krmení. Dnes v poledne se šponovala a byla rovna jak pravítko, tak jsem pomohla rourkou po prvních 60 ml a že prdíků teda bylo. Vykakala následne i ty dva bobky, které ale byli obalene v hlene a takové tmavě zelené části. Od kdy jsme na AR začala papat lepšie, skoro zdvojnásobila dávky. Za další 3 hodinky sme papali znovu. U krmení hned začne slyšet bříško, takové to bublání. Po krmení byla stolica, řidší, ale byli v ní černé tečky (moc se rozetřít nedali, a víc nezčerveněli), ale myslím, že to může být krev.
K pediatričke čekáme na termín, ale netreba radši jít na pohotovost?
Děkuji.

Dobrý den,

na meteorismus přidejte Espumisan, můžete do každé láhve 5 kapek. Co se týká zbarvení stolice, sledujte, pokud se bude stav opakovat, kontaktujte pediatra.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | dnes, 08:47
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×