Medox a její trochu "jiný" pohled na těhotenství

Po sérii smutnějších příběhů vám dnes přinášíme jeden, který vás zaručeně pobaví! Pokud jste četli její blogy, tak víte, že Bára – Medox, má velmi osobitý humor, který vám jistě polechtá bránici. :)

Báro, podělíš se s námi o svůj příběh?

Když mě z Babyonline požádali, abych napsala svůj příběh, udělalo mi to ohromnou radost. Už jsem se zaradovala, jak vám všem povím, o tom, jak jsem v těhotenství pořád zvracela, jak teď mám pořád nějaké nemoci a problémy a jak mi nedávno vylezly hemeroidy... Ale pak jsem si řekla, že budu hodná holka a nebudu vás tím zatěžovat. Proto začnu klasicky a představím se a ty hemeroidy do textu zapasuji později a nenápadně.

Mé jméno je Bára. K početí mého miminka došlo podle mých a přítelových výpočtů buď v době, kdy jsem byla s kamarádkou pod stanem nebo v době, kdy on byl na služební cestě :) Ale spíš si myslím, že to bylo tu noc, kdy jsem den předtím udělala úspěšně zkoušku z anatomie a rozhodla se to oslavit lahvinkou vína, po které jsem pronesla památnou větu: „Chtěla bych to zkusit bez prezervativu...“ A tak to všechno začalo.

Jsem těhotná!

Následoval klasický scénář: žádná menstruace, napjatá a bolavá prsa, zvracení a poněkud panická cesta na gynekologii. Tam mi můj pan doktor oznámil, že gratuluje, že jsem ve třetím týdnu. Ovšem mé kolegyně v práci to samozřejmě věděly už mnohem dříve. V práci jsem spíše pospávala a v každé volné i dosti rušné pracovní chvilce utíkala na záchod zvracet, a jelikož dělníci zrovna rekonstruovali naše WC a všude chyběly dveře, celým naším
pracovištěm se vše krásně rozléhalo. Jen já jsem si zprvu myslela, že se jedná o vředy, zánět nebo rakovinu. Kolegyně mne jen moudře pozorovaly a pokyvovaly hlavami.

Vrátím se do ordinace mého pana gynekologa. Hned jakmile jsem ji opustila, volala jsem příteli, že teda bude tatínek. Žádný romanticky stužkou převázaný dudlík schovaný doma pod polštářem ani romantická večeře při svíčkách. Byla jsem v šoku a musela jsem si o tom s někým promluvit, a kdo se hodí víc než budoucí tatínek. Na druhé straně telefonu se neozývaly věty typu „Ježíši, co budeme dělat“, ale slastné brumlání a rozebírání toho, co jeho maminka má ještě ve sklepě za oblečení po něm. Cestou domů jsem nad tím přemýšlela, vysnila jsem si v hlavě miminko. Vymyslela jsem, jak bude vypadat, jak bude mít buclaté nožičky a jak se vlastně na něj hrozně těším. Takže ve finále přítel přijel domů, jak
nejrychleji to šlo, a čekal, že mě najde div né s žiletkou v ruce, nebo otrávenou strychninem. A já celá radostná seděla u počítače a surfovala po stránkách maminek a budoucích maminek a hledala, co vše zrovna u miminka probíhá za děje a jak se vyvíjí. Oznámila jsem mu, že musíme koupit monitor dechu a uschovat pupečníkovou krev.

Měla jsem velice bouřlivé těhotenství, během něhož jsem si sem tam zaznamenala svoje nálady, pocity a historky. Ráda se tady s vámi o ně podělím.

O těhotenství

Nechápu, kdo kdy prohlásil, že těhotenství je nejkrásnější období v životě každé ženy.
Buď to byla žena šílená, nebo to neřekl nikdo jiný nežli muž. Samozřejmě je moc hezký pocit, že v sobě nosíte dítě, které se tam vyvíjí, a už se těšíte, až bude venku, ale upřímně: těšíme se, až bude venku, protože už ho chceme strašně moc pochovat, nebo proto, aby už ty stavy s těhotenstvím spojené skončily?

Neznám nikoho, kdo by si těhotenství užíval. Všechny mé těhotné známé - a že jich je poslední dobou nějak podezřele hodně, se celý začátek těhotenství skláněly nad toaletou a ven se valilo vše, co snědly. Já samotná zvracím aspoň desetkrát denně, a pokud nezvracím tak mám aspoň pocit, že každou chvíli zvracet budu. Hodně obdivuji všechny své přátele. Trávit se mnou čas je momentálně dosti jednostranná a nudná záležitost. Na otázku jak se mám, většinou odpovídám chmurným zamručením. Následuje výčet, kolikrát jsem dneska zvracela, jak jsem zvracela, kde jsem zvracela a jak mi je hrozně špatně. A oni ještě pravidelně volají a stále se mě ptají, jak se mám a stále jsou ochotni mě vyslechnout, i když upřímně řečeno mírně otravná si přijdu i sama sobě.

Další skupina mých těhulek v okolí jsou paní už s větším bříškem a do porodu jim zbývá jen pár chvil, ty zase funí kamkoliv jdou. Vyjít schody na jeden zátah je pro ně takřka nemožné a spí jen na boku, jinak by se jim prý zmáčkla aorta...

Další z problémů, které pociťuji, je prapodivná nálada. Jsem jako bych měla permanentně menstruaci. Nepříjemná, hádavá, vzteklá a dosti podrážděná. A kdo jiný to odnáší než můj milovaný přítel. Jelikož mi je občas opravdu špatně a on je opravdu moc hodný, tak mě docela obskakuje a stará se o mě. A komu by se tohle nelíbilo, že. Ale běda mu, jestli místo jahodového jogurtu přinese meruňkový. Běda mu, jestli při nesení jogurtu práskne dveřmi. A běda mu, když neotevře okno přesně na tu šířku, co já potřebuji. Je mi ho hrozně líto a pořád se mu za svoje chování omlouvám. Ale ve chvíli, kdy se něco podobného stane, se prostě neudržím a slova ze mě padají jako z kanálu. Teď zrovna si hrozně nahlas čistí zuby vrr...

Můj pan gynekolog říkal, že první a třetí trimestr je dosti zátěžový a je sem tam někdo, kdo si i tato období užívá, ale prý opravdu je to jen minimum žen. Mám se prý těšit na druhý trimestr. To se mi vypne pleť, budu mít už bříško a budu prý jen zářit. Tak doufám, že né radioaktivitou.

Jak to vidím teď?

Ted když si zpětně čtu, co jsem tehdy napsala, tak se musím smát svému přehnanému optimismu. Pleť se mi vypnula, ale to až tak, že se mi nechtěl hojit žádný z mých pupínků, které vyskákaly.

Inzerce

A bříško jsem opravdu měla. A to takové, že i kdybych vypadala jako sexbomba z televize, na kterou letí každý chlap, tak bych se k nim nedovalila. Jedině, že by se kolem mě shromáždili aktivisté Greenpeace a chtěli mne odtahovat do moře, to by možná na mých ladných křivkách nějaký muž spočinul. Díky bohu, muže mám. Muže, který když se na mě během těhotenství podíval většinou prohlásil něco jako fuj, nebo se mě zeptal, jestli se ještě můžu pohybovat a když už jsem ho musela volat, aby mi pomohl se zvednout z vany a on nebyl schopný mě unést a chtěl volat jeřáb...tak to už mě přešly všechny iluze.

Ale věnujme se ještě mým popisům dění v těhotenství. Jako každá těhulka jsem pravidelně navštěvovala pana gynekologa, u kterého došlo i na mnohá zjištění. O jednom z nich jsem si napsala toto.

O velké hlavě

Moje maminka měla vždycky hodně velkou hlavu. Měla z toho vždycky deprese. Je velká milovnice klobouků. Kdykoliv jde do krámu s klobouky a nějaký se jí tam líbí, tak marně tahá a páčí, ale na hlavu se jí prostě nevejde. Většinou odchází s méně uspokojivým modelem pro velkohlavé.

Já jsem s tímto nikdy problém neměla. Mamka vždycky byla hrdá, že mám hlavu po otci. Trošku větší, ale žádná katastrofa. A jelikož se budu brzo vdávat, chtěla jsem na svatbu taky nějaký ten klobouček. Přišla jsem do krámu, vybrala si hezký, takový bílý jakoby z proužků něčeho. Nasadila jsem ho na hlavu a vyděsila jsem se. Prodavačka se usmála a začala páčit a tahat. Bylo mi to hned jasné. Nechala jsem se ukolébat falešným pocitem bezpečí a ani mne nenapadlo, že už mám hlavu asi po matce...

Můj první přítel měl hrozně malou hlavu. Menší než jakýkoli jiný člověk. Na fotce jsme vedle sebe vypadali následovně: on jako kluk a já jako ufon nebo lebkoun. Tento problém jsem samozřejmě vyřešila tak, že jsem si našla přítele s hlavou přímo obrovskou. Né že by výběr parterů u mě závisel na velikosti hlavy. Ale u velkohlavého přítele mě ta hlava přímo potěšila. Má hlavu větší dokonce než já a to je krása. Je to můj současný přítel, tedy budoucí tatínek.

Víte, co mě ale děsí? Včera jsem byla na gynekologii na ultrazvuku. Chodím tam teď docela často, protože zvracím víc, než by bylo normální, tak pan doktor mimčo radši kontroluje, jestli se vyvíjí jak má, jestli má potřebné živiny a tak. Provádí to tak, že ho měří pomocí ultrazvuku.
Dosti mě vyděsil sdělením, že zadeček má normální, ale hlavičku má nějakou velkou. Už jsem četla historky, jak lékař informuje, že dítě na ultrazvuku nemá nohu, žena se vyděsí a
za chvilku lékař hlásí, že je schovaná. Už jim to asi zevšednělo a občas jim nedojde, že jim tam leží dosti přecitlivělá bytost. Ptala jsem se tedy doktora, co to může být: hydrocefalus, Downův syndrom apod. On se jen tak usmál, ubezpečil mne, že miminko je absolutně v pořádku a že bude mít prostě jenom trochu větší hlavu...

Inzerce

Tak se teď bojím, abychom se vůbec všichni tři vešli na fotku a lidé v děsu neprchali, když půjdeme po ulici a nevypouštěli naším směrem bílé holubice...

Na velikost hlavičky jsem byla celé těhotenství opravdu zvědavá. Nakonec byl její průměr po porodu 36 cm. Našla jsem si, že normální rozpětí velikostí hlaviček u novorozenců je 25-36 cm... proč jen mé dítě musí mít tu vrchní hranici. V porodnici na odd. šestinedělí jsem koukala do vozíčků ostatních maminek a říkala jsem si: „Chuděrky, ty mají nějaké divné děti, mají tak malé hlavičky“. A pak, když Toníček ležel na přebalovacím pultu při kontrole u dětské lékařky vedle 3 dalších miminek, tak mi to došlo. Ony ostatní děti nemají malé hlavičky, to my máme velkou.

Inzerce

Sousedka mu upletla dvě čepičky, už když mi to na chodbě oznamovala tušila jsem, co bude následovat a nespletla jsem se. Obě jsme tahaly a páčily, ale Toník odjel bez čepiček. Takže je taky v klubu chudinka můj malinkej. Snad nikdy nezatouží nosit klobouky...

O cestování

Jak už jsem psala, hodně jsem v těhotenství zvracela. Je to až s podivem, ale i se zvracením se dají zažít zábavné zážitky. Představte si situaci.

Jedete do centra půl hodiny tramvají, je vedro je vám špatně sem tam někde zvracíte, poté vyřídíte, co potřebujete a musíte absolvovat stejnou cestu dusnou tramvají plnou smrdících lidí domů. Takto přesně začínal můj zážitek.

Ve chvíli, kdy jsem nastupovala do tramvaje směr domov a přemýšlela, jak jen zvládnu půlhodinovou cestu v tom vedru a ještě stát, jelikož tramvaj byla jak jinak než narvaná, přistoupil ke mně náhle nějaký pán. Oblečený byl docela normálně, měl trošku ošuntělé oblečení, ale že by byl špinavý to né. Bylo mu něco kolem padesáti a v náručí držel takového šedivého pejska oříška, který prapodivně cenil zuby a vystrkoval jazyk a přitom se vůbec nehýbal. Na chvilku jsem zauvažovala, jestli není vycpaný. A to jsem neměla dělat.

Asi jsem na pejskovi spočinula pohledem déle než bych měla. Otočila jsem se a koukala jsem z okýnka. Najednou se pánova hlava přiblížila k té mojí a on se mě zeptal: SLEČNO, MÁTE RÁDA ČESNEK? Já na pokraji svých sil a snažně se myslící na to, že v tramvaji to nesmrdí a mně se nechce zvracet, jsem odtušila něco na způsob, že nemám. A myslela jsem, že mám vyhráno. A milý pán mi začal povídat, jak je česnek atomová desinfekce (ať už je to cokoliv) a jak příjemně voní a začal mi strkat pytlíček - zřejmě s česnekem - před obličej.

Začala jsem couvat a sunout se jinam, bohužel mi to přeplněná tramvaj neumožňovala. Samozřejmě všechny zraky cestujících už byly upnuty jen na nás. Taky není lepší rozptýlení nudné cesty než šílenec a bledá dívka. Poté, jako největší trumf, mi oznámil, že kdybych si česnekem potírala obličej, tak by mi zmizela ta poznamenáníčka, co mám na obličeji. Celá tramvaj si tedy začala prohlížet moji hodně špatnou a nehojící se pleť, které nepomůže česnek, ale porod, jelikož jsem vždycky měla krásnou plet a až teď vypadám jako patnáctiletý výrostek.

Už jsem toho měla plné zuby. Nikdy nejsem na lidi nepříjemná a i babičky v metru, které si chtějí popovídat, trpělivě vyslechnu a jen přikyvuji. Jemu jsem ovšem řekla, že česnek nechci, protože jsem těhotná a taky proto, že každou chvíli budu zvracet :) Pán hned vystoupil. Myslím tedy, že víc lidí vystoupilo, kdo by chtěl být ve voze s někým, kdo se chystá zvracet. S šílencem ano, ale zvracení to už né. A nějaká laskavá paní mne pustila sednout. Takže to vlastně dobře dopadlo.

Ale přišlo mi to tak nádherně absurdní, že v situaci, kdy chci nejvíc klid a čistý vzduch, se mě někdo zeptá: slečno, máte ráda česnek?

O ženské anatomii

Už jsem se tu zmínila o svém příteli. Jmenuje se Martin a je to inženýr, proto nemůžu pochopit, kde muži a hlavně on trávili čas na základní škole, když se v přírodopise probíralo ženské pohlavní ústrojí.

Stále mne překvapuje novými a novými otázkami a postřehy týkajícími se ženské a většinou přímo mojí anatomie. Řeklo by se, že jsem trošku předpojatá. Přece jen mám zdrávku a ještě studuji vysokou školu se zdravotnickým zaměřením a on celý život studoval technicky zaměřené školy a nyní pracuje jako projektant a technik. Takže by si člověk řekl, že je jasné, že toho o anatomii budu vědět víc než on. Ale přece jen, člověk by čekal alespoň základy.

Asi po roce, co jsme s přítelem spolu chodili a samozřejmě už jsme spolu i souložili, jsem měla zánět močového měchýře a i bolesti při močení. Kdo měl, ví, o čem mluvím. A on se chudinka tak soužil, že to tedy nebudu moci souložit, když mám bolavou trubici :)

Tak to řekl on... Já jsem se zarazila a ptala jsem se ho, kolik myslí, že tam dole mám dírek. On suverénně prohlásil, že dvě - konečník a pochvu. Ptala jsem se ho tedy dál, jestli myslí, že čůrám pochvou a on se samozřejmostí prohlásil, že ano. A divil se, že to nevím. Tak jsem mu nakreslila ženské pohlavní ústrojí a dala jsem se do vysvětlování jako malému děťátku. Je to prosím člověk s vysokou školou, podle mě velice chytrý, určitě chytřejší než já. Ale nad přítomností třetí dírky na čůrání se opravdu hodně podivoval. A to není všechno.

Nedávno, už nevím při jaké příležitosti, se mě zeptal, jestli je nejdřív děloha a pak pochva, nebo nejdřív pochva a pak děloha.... Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou a zeptala jsem se ho jestli vidí, že bych za sebou táhla dělohu... On se tak zamyslel - no a následoval samozřejmě další nákres, tentokrát už zaměřený i na vnitřní pohlavní orgány ženy...

No a na celé toto jsem si vzpomněla, když jsem mu oznámila, že brzy skončí první trimestr, ve kterém jsem se bála souložit, ale jelikož je vše v pořádku, tak s tím budeme moct brzy začít. Doufám, že nevadí toto téma, ale myslím že jsme zde všechny dospělé a taky těhotné, takže jsme to někdy už aspoň jednou v životě také dělaly...

Jeho reakce byla absolutní zděšení. Že přece bude dítě šťouchat penisem do hlavičky. Vysvětlila jsem mu, že k děťátku penisem nedosáhne. Na to se on okamžitě urazil. Tak jsem se dala do dalšího nákresu. Dlouhé pochvy (udělala jsem jí trošku delší, aby byl v klidu) a hrdla, které uzavírá dělohu a nic se tam nedostane. A on mi absolutně nelogicky odpověděl: a co když to bude kluk, přece nebudeme souložit, když je tam kluk...

Maminko, je to kluk!

No a kluk tam nakonec opravdu byl. Dozvěděla jsem se to na velkém ultrazvuku ve 20. týdnu. Po kontrole všech orgánů miminka a konstatování, že je vše jak má být, se doktor konečně dosunul ultrazvukem do oblasti podbřišku. Chvilku tam rejdil a pak ošklivě zakašlal, jako by měl v krku plno hlenů. Já jsem si řekla fůj a přítelovi vyhrkly slzy do očí.

Řekla jsem si, že ho ty doktorovy hleny až moc sebraly. A pak mě začal radostně hladit po ruce. Řekla jsem si, že je tu až moc radosti pro pár hlenů. A tak jsem se ho zeptala, co je a on celý radostný mlel něco o modrých botičkách a autíčkách a já nevím, o čem všem. A pan doktor mě zrovna začal ukazovat, co jsou varlátka a co pinďourek. Celá nechápavá jsem se zeptala, jestli je to tedy kluk. To na mě zase nechápavě koukali oni. Ukázalo se, že to smrtelné zachroptění bylo oznámení: je to kluk... a já byla asi jen nějak mimo a dojatá z celé té situace, že jsem to popletla.

Inzerce

Vybíráme jméno

Tak jsme tedy zjistili, že čekáme kluka. A jako každému miminku jsme mu museli vybrat nějaké jméno. Už dávno jsem si vymyslela, že mé první dítě se bude jmenovat od A. Dělá se to tak u psů. První vrh je od A druhý od B atd. Řekla jsem to tedy Martinovi a toho to nadchlo  až tak, že když jsem chtěla Vojtíška, tak to bylo zamítnuto, že to musí být od A.

Moc se mi ale žádné jméno nelíbilo. Když jsme to někomu řekli, tak po tom, co překousli chuť nám říct, že nejsme normální, tak každý hned řekl Adolf. Je mi až líto všech Adolfů, ti si s tím jménem musejí vytrpět. Dokonce i saniťáci, co mě vezli k porodu, na tohle téma vtipkovali. Nakonec jsem Martinovi zatrhla Achilla i Albrechta a oba dva jsme se shodli na Antonínovi.

Kdyby to ale byla holka, tak Martin zase tak nutně netrval na počátečním písmenu A. Měl vybraná jména Bianca, Vendy a Lola. Trochu jsem se tehdy zděsila, kde na ně přišel a proč zrovna takováhle, že je to jak někde ve frontě na kondomy na dálnici E 55. A on mi na to odpověděl, že jsou to jména jeho oblíbených pornohereček, no nekoply byste ho?

O divných stavech

V těhotenství se ze mě stává úplně jiný člověk, bohužel né lepší, chytřejší a zábavnější, ale spíše otravnější, nudnější a stále omílající to samé dokola a dokola. Opomenu, že mé nejoblíbenější téma je dítě a ať se snažím jakkoliv, nedokáži o něm přestat mluvit, ale dělám i perverznější věci. Například návštěvám nutím, aby se podívali na nově nakoupenou výbavičku pro miminko. Mají štěstí, ještě není kompletní. Ale přítelův kolega z práce se moc šťastně netvářil na hromadu dupaček. Poté mě chytají hloupé nápady, jak tomu říká přítel.

Jsem myslím chytrá, inteligentní a relativně vzdělaná osoba. Ale asi na mě přešlo IQ mého miminka z bříška, protože co mě napadá…. Hodně dlouhou dobu jsem se bála tlačit na záchodě stolici, abych nevytlačila náhodou dítě. Někde jsem četla, že při mytí oken se zamotá dítě do pupeční šňůry a odmítám mýt okna. A nejlepší to bylo včera při sexu. Souložíme, souložíme a já se najednou dostala v mysli k dupačkám, k miminku a vůbec k úvahám jak se mu tam asi vede. Což přešlo k úvahám, že nyní jistě trpí…Pak jsem se vyděsila, že mu tam přítel šťouchá vzduch.

Chudákovi jsem tyto své starosti ihned sdělila. Řekl, že jsem zase jen přecitlivělá. Po chvilce jsem viděla v jeho očích nepřítomný výraz. Moc dobře vím, kde byl. Byl u miminka. Za chvilku vymyslel, že šťouchá do střev a ty se poté nepříjemně vlní kolem miminka a jeho to bolí a k tomu ten vzduch. Včera jsem četla v jednom článku pro muže větu: Máte pocit, že s tím, když otěhotněla Vám ji někdo vyměnil…nebojte se, bude to jen na 9 měsíců…. Úplně s autorem souhlasím. Přistálo UFO a museli mi něco udělat s mozkem, jinak to není možné.

Teď jen dodávám, že to není jen na 9 měsíců, ale už asi na zbytek života...

To by bylo něco o mém těhotenství. Samozřejmě se toho stalo ještě víc, ale to byste tu četli celý den. Proto pokročím o kroček dále. O porodu se tu rozepisovat nebudu, ten už moc humorný nebyl. I když tam by se dalo napasovat i něco o těch mých hemeroidech, budete se bez toho asi nakonec muset obejít. Narodil se mi ale krásný chlapeček, kterého jsme, jak už bylo řečeno, pojmenovali Antonín. Toníček vážil po porodu 3820g a měřil 52 cm. Je to krásný, hodný a veselý kluk.



Původně jsem chtěla napsat ještě něco o Toníčkovi, ale vzhledem k tomu, že je to ještě malé miminko, které jen leží, kouká, vyměšuje a pije, tak spolu ještě nemáme moc zážitků. A moje činnosti se hodně podobají těm jeho, jen já ještě sedím na zadku u počítače, nebo si ho máčím v dubové kůře. Takže povídání o tom, jak se mi líbí být maminkou, bude zase někdy příště. Zatím, ale můžu říct, že jsem šťastná.
 

Společněs Medox zpracovala Naďa Barochová

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Medox a její trochu "jiný" pohled na těhotenství - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • hezké období
    hmmm ...to teď abych se cítila provinile - že jsem ani v jednom těhotenství nezvracela a vyhnuly se mi i téměř všechny další těhotenské obtíže :-) ale abych tak nejásala - měla jsem pokaždé těhotenskou cukrovku - jejíž pozitivum je aspoň v minimálním váhovém přírůstku (takže jsem se ani někam nevalila a nefuněla)...takže moje bezproblémová těhotenství spadla stejně do kategorie riziková ....naštěstí následovaly rychlé bezproblémové porody ....takže těhotenství může být i hezké období :-)
    hormony na mě přišly asi až po porodu, kdy jsem doma plakala uprostřed oběda, jak je přítel hodný a šikovný, že udělal pečené kuře :-)
    Jana
    pandanek   | 11.09.2016 15:13:46
    Reagovat | URL příspěvku
  • Pěkně napsané   tak teď vím co mně a přítele čeká  
    Koláček   | 04.04.2016 18:46:55
    Reagovat | URL příspěvku
  • Moc pěkné. Pobavila jsem se a dost se v tom poznávala    .
    Martina85   | 16.03.2012 12:16:44 | Reakcí: 1, poslední: 13.12.2013 20:01:54
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • paradni
    poctenicko fakt!!      
    terulinek   | 16.01.2012 08:05:05
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Hlen ve stolici

| Veronika J | dnes, 14:31

Dobrý den, občas se nám objeví tohle ve stolici , je to hlen ? Dítě 4,5 měsíce , od 3 měsíce na um. Dítě jinak bez problému kaká, nemá žádné potíže , bolesti bříška apod, mám trošku sušší pokožku promazáváme leniens. A často ublinkáváme. Děkuji za odpověď

Dobrý den,

ve stolici je lehce hlen, ale pokud dítě prospívá, není třeba měnit mléko, doporučila bych přidat zeleninový  příkrm.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | dnes, 18:44
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×