S kočárkem na rovník (Ivbara)

Pokusím se popsat cestu na rovník mé dcery a vnučky.

Všechno začalo v Praze v půlce letošního března. Večer se dobalovalo a ráno začal blázinec. Malá, tehdy 10měsíční Anisah, už věděla, že se něco děje. Do pondělka se u nich vystřídalo hodně návštěv, babičku viděla celý týden, všechno bylo kapánek jinak. Před 12. hodinou přijel taxík, řidič naložil kočárek, kufry, batoh a tašku na kočárek a s holkama jsme vyjely směrem na pražskou Ruzyni. Malá byla v taxíku  nadšená, protože nemusela být v sedačce – toť výsost pražských  taxíků. :-) Na letišti jsme chvilku čekaly na odbavení, malá byla mezitím v kočárku, bágly na vozíku. Pak následovala pasová kontrola, zadržované slzičky a pak už holky zmizely za přepážkou.
 
Ostatní zatím jen dle SMSek, telefonů a Skype a fotek.
 
Holky čekaly asi hodinu na nástup do letadla, malá spala do té doby v kočárku. Když se probudila, naložili jim ho do letadla a zpět jej holky dostaly až v cíli – tedy ve městě Jakarta v Indonésii.

Naštěstí se malé cestovatelce v nosítku Manduca líbí. V Dubaji sice půjčují letištní kočárky, ale není nad máminu náruč. Let prý malá hodně prospala, trval 8 hodin do Dubaje, tam 4hodinová přestávka, pak přestup do velkého letadla a pak 8hodinový let do Jakarty.

V Jakartě si pak vzaly taxík a domů na kraj města cestovaly asi 40 km hodinu a půl. Malou tam čekal úplně jiný svět.
 
Hned první den jsem obdržela několik SMSek:  „Malé je horko. Hodně spinká a hodně papá. Bojí se mužských, žen ne. Hraje si s 2 malými holčičkami z rodiny.“
 
Kočárek je v Indonésii spíš přepych a zbytečnost. Nakonec s ním dcera jezdí jen kolem domu. Do minibusu se totiž kočárek nevejde, ač jsou to golfky Chicco multiway, které složené měří asi metr na 30 cm a váží 7 kilo, zabírají totiž místo  jednoho pasažéra. :-) Do kufru auta, které si půjčili na výlet, je také problém jej dostat. Na řadě tak je opět nepostradatelné nosítko.

Později jsem obdržela další zprávu – ta mne postrašila a zároveň i pobavila: „Dnes jsme v bambusovém háji, komáři jdou především na bělochy. Ani miluje ústřice, grilované ryby, bambusové mléko, loví zlaté rybičky v bazénku v domě.“

Doma zatím holky internet nemají, dostanou se na něj tak jedině v restauraci, kde je ovšem velmi slabý signál a ze tří hovorů se podaří jediný a ten přeruší nakonec bouřka. Je totiž období dešťů. Tam je prostě všechno jiné.
 
Ráno se vstává kolem páté, několikrát denně se lidé koupají a převlékají, vždyť je tam stále kolem 30°C a v noci 28°C. V rodině se vaří málo, hlavně rýže a zelenina. Pečené ryby, maso, koláčky a zapečené ovoce se většinou kupují na trhu nebo je v průběhu dne nosí soukromníci až do domu. Tamní jídelníček je daleko pestřejší než ten náš, i když základem všeho je rýže – ta je k snídani, obědu i k večeři.

V telefonu (přes Skype na pevnou linku - u nás jsou 2 hodiny ráno a tam 7 hodin ráno) slyším hluk, na návštěvě je zrovna malá holčička z okolí, také se objevil pán s koláčky, paní se syrovými rybami, další s ovocem.
 
Z mého pohledu pozorovatele na dálku si malá zvykla na nové prostředí lépe než dospělí. Je tam větší horko, jiné jídlo, jiný životní styl. Za tři týdny čeká dceru i vnučku cesta zpět, už se na ně moc těším.

Uživatelce Ivbara děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.