Maminka míní, dítě mění (Martina85)

"Dudlík je špatný". Tak tohoto přesvědčení jsem nabyla ještě během těhotenství a rozhodla se, že můj očekávaný syn dudlat prostě nebude. Vedlo mě k tomu hned několik důvodů. Za prvé to bylo kojení. Dočetla jsem se totiž, že dudlání hlavně v prvních týdnech může dost zkomplikovat kojení a v nejhorším případě vést i k jeho konci. Dudlík se totiž drží v pusince úplně jinak a když si na to miminko zvykne, je pro něj těžké správně si chytit bradavku a vynaložit námahu na sání. Samozřejmě je plno dětí kojících se v pohodě a přitom dudlají od malička, ale já si řekla, že nebudu nic riskovat. Dalším důvodem bylo odnaučování. Nelíbí se mi pohled na dítě, které třeba skoro ve třech letech přiběhne k mámě a musí vytáhnout dudlík z pusy, aby jí mohlo něco říct. Hrůzostrašné příběhy, jak se dítěti sebere dudlík a to nejmíň týden v kuse kvůli tomu nešťastně řve, až si potom nějak zvykne, se mi taky nezamlouvaly. A jako poslední důvod byla tak trochu má frajeřinka. Zamlouvalo se mi říkat na dotazy, kde má malý dudlík, "on ho nepotřebuje, obejdeme se bez šidítka". To jsem měla vzor v kamarádčině holčičce, která si bez dudlíka naprosto vystačila.

V porodnici se moc dudlíkům nefandí, to jsem si všimla hned. Viděla jsem na chodbě jen jednu maminku, jejíž dítko mělo v puse dudlíka. Nevím, jestli jí někdo i něco řekl, nebyla jsem s ní na pokoji, ale všimla jsem si, že se na to sestry nekoukají zrovna přívětivě. Dudlíků jsme samozřejmě dostali od příbuzných a kamarádů hned několik, ale já za ně poděkovala, schovala je do skříně a nerozbalila ani jeden. Většina reakcí byla podle očekávání kladných, chválili synka, jak je šikovný, že nic takového nepotřebuje. Ale musela jsem svůj názor občas i obhajovat. A někdy zbytečně. Třeba moje babička nemohla pochopit, proč malému nedám dudlík, když to k mimču prostě patří a při jeho sebemenším zaplakání jsem si to vyslechla vždy znovu.
Takto jsme zvládli první tři měsíce. Ale v té době mě už víc a víc zmáhaly večery, kdy syn nebyl schopný usnout jinak než ve velké posteli při kojení a i tak se to někdy povedlo třeba až na počtvrté. Každovečerní hodinový uspávací maratón mě donutil znovu zvážit možnost dát dudlíka. A tak jsme to na jeho tříměsíční narozeniny zkusili. První večer dudlíka plival, bylo vidět, že nechápe, proč mu něco takového strkám do pusiny. Ale druhý den už věděl co s tím a okamžitě byla znát změna k lepšímu. Poprvé jsme si vyzkoušeli i usínání v jeho postýlce a najednou to šlo. Sice jsem musela občas přiběhnout a vrátit vypadnutý dudlík kam patří, ale co to bylo proti dřívějšku. Od té doby usínal se svým parťákem dudlíkem a my měli zase klidné večery. Ovšem z postýlky s ním nesměl.
Čas utíkal a byl tu synův sedmý měsíc. S ním ale bohužel přišlo i vztekací období. Procházky s kočárkem, kde byl dřív schopný prospat snad celý den, se změnily v noční můru. Byl schopný řvát i hodinu než se mu podařilo vyčerpáním usnout. U jakékoli hry vydržel v klidu sotva pár minut a spustil hurónský řev. Byl věčně nespokojený a dával to hodně hlasitě najevo. Dlouho se ve mně bilo odhodlání dudlíka mu nedat a chuť mít klid. Až tedy na konci sedmého měsíce zapůsobil zřejmě můj pud sebezáchovy a dudlíka jsem dala. Ten božský klid se dal vyvážit zlatem. Synek si spokojeně hrál, dudlal si přitom a nevyžadoval ani mou pozornost. Procházky se opět staly radostí, s dudlíkem v pusině zase usínal hned před domem.
Momentálně má svoje dudlíky tři, cestovní se šňůrkou, ten je v pohotovosti v kočáru, a dva domácí. Jeden z nich bývá připraven v postýlce a druhý se volně pohybuje po bytě, aby byl k dispozici, kdykoli si syn žádá. O tom ani nevím, kde zrovna je, ale malý to ví naprosto bezpečně a vždy ho najde.
Je mi jasné, že jednou ho to budu muset odnaučit a asi to nebude lehké, ale co se dá dělat. Hlavně, že je spokojený a já tím pádem taky. Kolem sebe mám příklady dětí, které se dudlíku vzdaly docela snadno, tak budu doufat, že to třeba bude i náš případ. Jedno vím jistě a to, že případnému druhému potomku dudlík nabídnu a nechám ho rozhodnout se, jestli o něj má zájem. Ušetřím si tím možná spoustu nervů.

Uživatelce Martina85 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.